Ale ano, styčné body by se našly (stáří, občasný provokativní výrok), ale tyhle body se dají nalézt vždy, všude, u každého. Ronald Reagan bohužel, nebo spíš bohudík, současného amerického presidenta zastiňuje.

Sám ho pamatuji dobře, ale z nemnoha záběrů na socialistické obrazovce, odkud z něj činily válečného štváče. Byl jím? Nevím, ale Hvězdné války mi s ním díky komunismu splynuly, to rozhodně, a poprvé mě zaujal, když ho krátce po nástupu do úřadu skoro zastřelili (22. dubna 1981).

Kdyby tenkrát atentátník uspěl, dějiny by se – možná – odvíjely jinak. Nebo ne? Vrátily by se za pár let dějiny zpátky do koryta, kterým mají od Někoho určeno téct? Nevím, nebudeme o tom spekulovat, ale Reagan tenkrát v nemocnici řekl své ženě, když přišla: „Miláčku, zapomněl jsem uhnout.“

Těžko říct, zda by uhnul Sovětský svaz, kdyby... Američani vystřelili. Což si taky dobře vybavuji. „Ronnie“ tenkrát zažertoval v tom smyslu, že „za pět minut začne Amerika bombardovat“. Nic takového si před ním a ani ne po něm nedovolil nikdo. Ani Donald Trump teď podobně nežertuje, ale ten klíčový rozdíl mezi oběma politiky je ještě jinde.

Ronald Reagan měl tajemství. Donald Trump ho nemá. Reagan skutečně zůstává záhadou, zatímco Trump nikoli.

Tajemství Reagonovo přitom je, že se jako objekt, instituce i osoba vzpírá analýzám. Už máte pocit, že jste jej pochopili, a zase jste vedle.

Prvořadě přitom selhává už tradiční, ba nejtradičnější „řešení“ hádanky, a totiž to, že byl Reagan jen kdosi jako hlavní hrdina Kosinského románu Byl jsem při tom: šarmantní „inspektor Clouseau“, avšak zcela dutý.

Na druhou stranu se ale pletou i ti, kteří konstruují za jeho fasádou jakéhosi maskujícího se intelektuála. Reagan intelektuál nebyl. Avšak i to je výrok, za který bych zasloužil.

Zcela jistě přece nelze říct ani to. Už proto ne, že definice intelektuála je kluzká, a Matka Tereza (ano, ona sama) Reagana nakonec svedla charakterizovat nejlépe. Extrémně stručně a podle všeho správně, když řekla: „Velikost a prostota u něj jsou jediným.“

Reagan byl herec a je otázkou, zda nebyl úspěšnější na tom poli jenom následkem toho, že až moc přemýšlel. Brzy ostatně uhnul v Hollywoodu k politice, ale nikdy to místo už nezradil a rád mu i v úřadě dělal reklamu. Ač jsem byl tenkrát zavřen ve zdejší rezervaci, nedám na léta osmdesátá dopustit; snad i proto ne, že to byla i jeho léta.

Ekonomicky ta doba přitom Americe pomohla, byť... I to je otázka a jisté je, že na to měl Reagan pouze malilinký vliv. K ekonomii přistupoval poněkud povzneseně (to přinejmenším), a když roku 1980 kandidoval proti Jimmy Carterovi (od roku 2002 laureátovi Nobelovy ceny), pravil: „Recese, to je... Když váš soused přijde o práci. Deprese, to je... Když o práci přijdete sami. A co je oživení?“ Pomlka. „Když o práci přijde Jimmy Carter.“

Jistěže následoval smích.

Jako po celé řadě jeho bonmotů. Jenže smích je dvojsečný. Bývá někdy používán i k tomu, abyste se před jeho strůjdem uvolnili a ztratili ostražitost. Reagan jej tak užívat uměl a letos už sedmadevadesátiletý Henry Kissinger (pozdější soused Miloše Formana) Reagana hodnotil stejně lapidárně jako Matka Tereza, jen ještě pregnantněji: „Vždy zná perfektně všechny hráče.“

K čemuž autor jeho projevů William George dodal: „Hřbitovy politiků už jsou zaneseny vybělenými kostmi všech, kdo Reagana podcenili.“

Jistěže NEBYL „milý tupec“, i když to mnozí dopředu ke své škodě předpokládali. Měl široká ramena a vzhledem ke své postavě malou hlavu, dále se vědělo, že hrával ve westernech, a ještě ne nejlepších, a tak - zdánlivě - nebylo co řešit. JE TO JEN FIGURKA: NE?

Reagan je brzy vyvedl z omylu. Byl například - do velké míry - sečtělý. Byť...

I to je třeba v jeho případě brát s rezervou. Pracoval dobře spíše s krátkodobou pamětí a vždy vám perfektně řekl o všem, co bylo den předtím v novinách; ale večer četl westerny Louise L´Amoura, kterému dal posléze tak vysoký metál, jakého se jinému americkému spisovateli nikdy nedostalo.

Jsou ale snad L´Amourovy knihy špatné? Těžko se za podobný názor postavit. Sbírám jejich české překlady, a tak vím, jak pozoruhodně zmapovaly americké dějiny.

Donald Trump je ovšem jiným typem „šokmistra“ a těžko tu rozebírat jeho podstatu, aniž by se jej člověk dotkl. V jeho případě bych nejspíš řekl „už nemá, co ztratit, a ani už neví, co by si koupil“. A vy možná namítnete, že bylo to samé možné říct o Reaganovi, který taky nastoupil do úřadu v až nebezpečně vysokém věku, jenže... Nenamítnete to a nelze to ani říct. Platí cosi jiného. Reagan byl zvláštně osamělým „hráčem“ a v mnohém daleko osamělejší než dnes Trump. Na rovině, v níž přátelství povětšinou chápeme, měl vlastně jen dva kamarády: svou ženu a herce, jehož jméno si dohledejte. Byl to prostě jeho kamarád z hollywoodských časů, s nímž si sedli. Zvláštně? Ne. Normálně.

I právě uzavřenost mnohým souvisela s jeho „teflonovostí“. Prakticky vše po Reaganovi „steklo“ a prošel vším, co by jiného srazilo. Desetkrát. V tom se Trumpovi podobá. Neřekl bych ale, že taky Donald Trump je pod maskou žoviálního, uvolněného baviče zcela pečlivý, v knihách si podtrhávající a totálně disciplinovaný. Regan takový byl! Co víc, pochopil, že se nic nestane, když nebude znát detaily. Ty přenechával mužům okolo sebe a sám se zajímal o celkový pohled na život a na svět. Dělal dobře. Navíc žil skromně - nepochybně daleko skromněji než Donald Trump - a až nepochopitelná svědomitost se u něj snoubila s cílevědomostí. Když se s ním kdokoli jen tak setkal, nikdy by tohle neuhádl.

Viděl to ale kupříkladu jeho poradce Martin Anderson. Vnímal to šéf jeho kanceláře James Baker. Přesně to vnímala jeho žena Nancy. A jistěže jí sedělo to, že si vzala pozitivistu.

Reagan naprosto v komkoli, s nímž se setkal, viděl zprvu jenom nejlepší; a někdy ani nestačilo dojít na to, že se zklamal.

Stručně řečeno byl romantik. A to Trump taky není. „Ó, všechny ty filmy bez sprostých slov, nahých scén, odhaleného sexu a bez hrubosti. Byly daleko lepší, než dnešní realismus,“ vyjádřil se RR o Hollywoodu a - koneckonců - mohl mít pravdu. V mnohém si na westernového hrdinu (chcete-li na Clinta Eastwooda) jen hrál, ale v mnohém jím skutečně byl. Bylo to ale v Bílém domě k něčemu?

Na to si každý z nás musí odpovědět sám. I ten Donald Trump. Avšak romantismus Reaganův měl i své pevné hranice, takže také řekl: „Chce to vážně kus chlapa, máte-li zůstat přitažlivý a udržet si lásku manželky, která vás slyší v noci chrápat a pere vám špinavý spodky.“

A myslím, že klíčem k Reaganovi (ale opravdu nevím, zda taky k Donaldu Trumpovi) bylo cosi, co bych nazval „uměřenou činorodostí“. On skutečně věřil - asi jako Johnny Dillinger - že „nakonec všechno dobře dopadne“. Ale na rozdíl od slavného gangstera i chápal, že nás potká něco zlého tenkráte, když zůstaneme pasivní a když neuděláme v náležité situaci nic. Apatii negoval, a jak napsal už klasik, k vítězství zla skutečně stačí, aby dobří lidé „nedělali nic“.

Trumpovi se Reagan ale podobá svou vírou v Ameriku i (spornější) vírou v to, že četníkem světa by měla zůstat. V souvislosti s Panamou, tamním průplavem a jistým Noriegou koneckonců svého času řekl (až příliš zřetelně): „Měli bychom o kanálu říct tamnímu generálovi už jasně: Koupili jsme ho, zaplatili jsme ho, postavili jsme ho a chceme si ho nechat.“

Válce se Reagan nicméně (což je další paradox) ubránil a fakticky tou jedinou byl za jeho časů útok na Grenadu. Sledujete-li dnes armádou placený Eastwoodův film Heartbreak Ridge, kde se líčí výcvik vojáků a jejich výsadek tam, skoro byste upadli do přesvědčení, o jakou to šlo obří, extrémně náročnou a veledůležitou akci. Opak je pravdou. Byla miniaturní. Ne směšná, ale jen symbolická.

Není to ale dobře? Já nejsem důstojník! A Reagan udržel mír, ač přitom „uzbrojil“ Rusko. Margaret Thatcherovou měl takřka za druhou choť, a když jej spatřil Gorbačov (další budoucí laureát „Nobelovky“), konstatoval uhranutě: „Slunce svítilo, nebe bylo bez mráčku a podali jsme si ruce. On něco řekl, nevím už co, ale okamžitě jsem poznal, že před sebou mám velmi opravdovou lidskou bytost.“

Snad právě v tom byl Reaganův talent. Svedl vždy lidi. A svedl si lidi až hypnoticky získávat. Britský historik Paul Johnson (*1928) akcentuje ve své knize Bleskové portréty 20. století i jeho dar komunikace:

„Ten dar byl po mém naprosto jedinečný. Uměl vám fakta sdělit nesmírně důrazně a přitom s lehkostí. Bylo velmi obtížné nemít ho rád a nejednalo se o osobní šarm, neboť ten bývá vždycky trochu hraný, a tedy podezřelý. Byla to forma přátelství zpečetěného žertováním. V podstatě komunikoval s druhými jen pomocí žertů a zejména skrz typicky americké vtipy o jedné větě.

Ten druh aforismu vynalezl Benjamin Franklin a k dokonalosti ho vycizeloval Mark Twain. Reagan měl v záloze asi čtyři tisíce takových stručných aforismů, které znal nazpaměť a s nimiž se dokázal vytasit při kterékoli vhodné veřejné příležitosti. I v této oblasti projevoval prvotřídní rozvahu a spolehlivý instinkt. Jeho intuice se přitom opírala o vzdělání, zkušenost, ale taky inteligenci. Uvědomil jsem si to, když jsem jej uslyšet ve Washingtonu prohlásit:

O rozpočtový schodek si starosti nedělám. Už je dost velký, aby se o sebe postaral sám.

Nebo snad nejde o příklad intuitivního pochopení zákonů ekonomiky?

Vývoj jeho názor tehdy potvrdil. A co víc, poznámka vyvolala bouřlivý smích. A nejen v té chvíli; i později, kdy měli lidé čas se nad ní důkladněji zamyslet...

Reagan pochopitelně vynikal dovednostmi zkušeného a vysoce profesionálního herce, jež zahrnovaly i neocenitelnou schopnost chovat se naprosto nenuceně v mimořádně náročných, stresujících situacích. Nic jiného nevyvede protivníka tak spolehlivě z míry. Při prvním našem setkání vytáhl z levé kapsy saka (byl levák) kartičku s poznámkami, podíval se na ni a řekl:

Rád vás zase vidím, Paule.

Zasmál jsem se, on se zasmál a oba jsme se pak zasmáli společně. Proč vlastně?

Na tom nezáleželo. Ale navázali jsme skutečný osobní kontakt.“

Stručně řečeno, Reagan byl i mezi politiky normálním člověkem a nechoval se sám k sobě jako k vlastní soše. I proto by sotva koho dnes napadlo jeho sochy ničit.

Kéž to jednou půjde říct taktéž o těch Trumpových. Vážně bych mu to přál!

Ivo Fencl