Já sám ale tuším, že lze psaní jako „robotu“ označit jen někdy, a bavíme-li se psaním, prací podle mě být přestává. Problém tkví jinde. V tom, že psaní nemusí být považováno za práci ani v případě, že jsme se ani trošku nebavili, ba tvrdě jsme dřeli a dřeli.

Ono je to s prací vůbec složité. Odmyslíme-li měření penězi, práci v podstatě definovat nejde.

„Vyprávím přátelům zábavnou historku,“ řekl mi Ondřej Neff, když jsme spolu psali knihu. „Jsou manželé. Pak se rozloučíme. Pracoval jsem?“

„Ne, Ondřeji.“

„A když za to dostanu zaplaceno?“

Jindy jsem se o práci ucházel a došlo k pohovoru. Odpovídal jsem, myslím, solidně, ale přijat jsem přesto nebyl. Proč ne? Před pohovorem jsem si četl (chyba!) příručku o tom, že by se v podnicích měli všichni snaživě dívat stejným směrem „asi jako manželé. Ne na sebe.“ I usedl jsem tedy na židli při pohovoru a NEKOUKAL testerovi do očí, ale jako autista jsem čuměl ke dveřím. Ke zpovědníkovi se samozřejmostí obrácen bokem: Hle, díváme se týmž měrem.

Bylo to týmž směrem a taky ke klice. Utkvělo mi ovšem, jak ten personalista v jednu chvíli procítěně řekl: „Protože, a to víte, je to služba.“ Ale každá práce službou není, to víme všichni. Sloužil snad Nezval?

Asi jak kdy, že; ale Graham Greene dozajista řekl, že spisovatel má být pískem v soukolí státu.

Pobavilo mě taky, když jsem se někdy v letech devadesátých rozhlížel kancelářemi jisté firmy a byl dotázán, zda by se mi „tu líbilo“. Ale přesnou náplň své činnosti jsem stále neznal, a když jsem se zeptal, co bych konkrétně dělal, dostalo se mi odpovědi, kterou jsem tenkrát, ani nevím proč, považoval za jaksi „amerikánskou“: „Sám si tu už musíte práci najít.“ Záměrně neuvedu, čím se firma obírala, ale vzpomínám, že mi v jeden moment ukázali na jisté dveře, aby s úctou řekli: „Tam sedí sám pan Tolar.“

Pokračovali jsme tím bytem (což byla ona firma) dál, ale tu Tolar vyšel a choval se ke mně bodře.

Personalista nikoli a byl jsem nakonec rád, že mohu svobodně jít pryč. Ale jak říkám, ještě vládla „divoká“ léta devadesátá a já se dokonce zúčastnil ještě šílenějších náborů.

Jeden budějovický přítel jménem Arndt mě před nimi sice varoval, ale přesto jsem v ta místa se vší naivitou zvědavce odešel.

Hned na začátku vstoupil do sálu mladík. Prokráčel uličku mezi námi voňavě a hezce oblečen a následovala slova jeho druhů: „Viděli jste pana Tolara. Přišel k nám chudý. Teď už chudý není. Teď je takříkajíc úplně za vodou. Vydělal prodejem nádobí milion firmě, sobě ten další.“

Po těchto zkušenostech jsem začal snít o tom, že mám před oknem, poblíž kterého píšu, nějakou důležitou bránu atomové továrny.

Ve skutečnosti tam leží louky, ale já snil, že osud zasáhne a továrnu „zdvihnou“, že vyroste jako houba po dešti i kvůli mně. Ne, nechtěl jsem tam jít dělat a rozbíjet atom, ale snil jsem o tom, že vždycky, když zdvihnu oči od stránky, zavadím jimi o bránu a... A vyjde mi z toho hlídání. Placené.

Jenže louky zůstaly a na mě zrovna klepal exekutor. Proč? Sám se rozmýšlím mezi čtveřicí možností.

A: Neumím se prodat.

B: Neumím psát.

C: Nejenom neumím psát, ale neumím to ani prodat.

D (s Šimkem a Grossmannem): „V nejlepším případě se oba mají rádi, ale pak to má zase tak šíleně slabou melodii...“