Sám jsem tenkrát (sedmdesátá léta) chodil málo do kina a nijak zvlášť ani nesledoval televizi, kterou rodiče koupili, když mi bylo šest či sedm. Internet ještě neexistoval, i bylo mi odmalička čteno, načež jsem s tím se samozřejmostí a láskou k voňavým knihám začal sám. Určitě je tu však důležité, že jsem četl dost pomalu, což vnímám jako handicap, a přesmíru ulpíval na struktuře pouhých vět a nikoli odstavců (aniž jsem si to tehdy uvědomoval).

Co pamatuji, kreslil jsem rovněž akční komiksy, avšak v určitý moment začal psát povídky, na čemž mi zpětně připadá nejzvláštnější, že jsem je smolil do sešitů rozličného formátu i rozsahu, ale vždy s pevným počtem stran, a přece mi to pokaždé „vyšlo". To bych už dnes nedokázal.

Tak jsem tedy začal psát, ale vypovídá to také o mé vnitřní motivaci? Určitě jen částečně. Dá se tedy snad říct, že byl onou motivací pocit prázdnoty? Nevím. Vždyť... Býval jsem bezesporu šťasten, i když jsem nepsal. Inu, přejděme raději rovnou k motivaci přikrčené za sepsáním mých vydaných knih, z nichž se ta první jmenovala Smí zůstat, Kynžvart.

V Lázních Kynžvart jsem strávil dvojí prázdniny ve svých čtyřech a pěti letech, načež jsem se tam vrátil jedinkrát během celého zbytku dětství. Ač ta místa neleží zase tak daleko od mého bydliště. O co méně však jsem se vracel, o to nostalgičtěji jsem vzpomínal. A přece mi bylo najednou třicet a stále mi zůstával na kontě jen jediný návrat do toho ráje dětství na úbočí Slavkovského Lesa.

Ale v těch třiceti došlo ke zlomu. Začal jsem konečně s někým chodit (i díky mladší sestře) a skutečně se zamiloval do herečky Věry Hladké. Když to po půlroce skončilo, další rok jsem si zoufal a nedokázal to pobrat. Pracoval jsem tenkrát u Vlakové pošty a jezdil mimo jiné trasu Plzeň-Cheb a zpět. V cílové stanici jsme vždycky po noční spávali na ubytovně přímo v nádražní budově, ale jednoho dne jsem si ani nelehl a jel vlakem zpátky do Kynžvartu, snil o Věře a půl dne chodil po místech spjatých s ranými srpny mého života. Šlo tedy teprve o druhý návrat do kraje nejkrásnějších vzpomínek na léta 1968 a 1969 a výlet na mě udělal obrovský, předem neplánovaný dojem, i začal jsem Věře psát dlouhý dopis, ve kterém jsem pocit i kraj zkusil zachytit. Psaníčko jsem jí odeslal, ale pokračoval setrvačně, až vznikla knížka, ve které se mnou magickým Kynžvartem a na Kladskou chodila právě má láska a ne již pomyslně. A stejná žena motivovala i mou knihu Domek pana Stilburyho, kde se vtěluji jak do Věřina partnera, tak i do našeho imaginárního syna.

Román Smíš zůstat mrtev jsem ovšem sepsal již pod vlivem další své lásky, Ivany, vztah k níž zůstal na rozdíl od předchozího nenaplněn. Vůči Ivaně, své kolegyni z pošty, jsem si tenkrát připadal tváří v tvář jejímu odmítání jako mrtvý a současně jsem se od dětství zajímal o to, co by s naším cítěním mohlo nastávat po smrti. Moodyho Život po životě vyšel, připomínám, když mi bylo jedenáct, a překlad sice koloval do převratu jen jako strojopis, ale dostal se ke mně. Mocná vlna dalších knih na to téma po Listopadu mi nadávala na rozdíl ode dneška spát a všechny ty publikace jsem měl a po Ivanině odmítnutí je teprve zevrubně pročetl, abych dokázal stvořit jakýsi průnik všech jejich sekvencích, které mi připadaly nejpravděpodobnější. Abych dokázal napsat, co bude po smrti, ale pouze v jediné, čitelné a neváhající variantě. Ne tedy, jako když psal Robert Graves Řecké báje, ale stylem, jakým dal dohromady ty své a jednoznačné Eduard Petiška. Vlastní alter ego Lorence jsem přitom bez váhání zastřelil hned na druhém řádku, ale on nezemřel úplně a jen se dostal do jakéhosi meziprostoru a stavu mezi životem a smrtí. Proč nepokračuje v cestě do záhrobí? Odpověď mi připadala logická. Je příliš zamilován. A tak neviditelný a nenahmatatelný Lorenc sleduje „svou" Ivanu i celou její rodinu, což ovšem není vše. Následují i další peripetie a taky pointa, kterou bych neměl prozrazovat, ale prozradím. Jak se zdá, ve finále se Lorenc vtělí do plodu v Ivanině lůně, kterým je dosud nenarozená Valérie.

Krátce po Smíš zůstal mrtev jsem vydal delší povídku Hvízdající chatrč, a to v knize Američan zemře v Brdech, přičemž sám titulní příběh svazku je opět inspirován a motivován Kynžvartem, respektive další mou návštěvou tam. Ale k Chatrči. Jak ta vznikla?

Když jsem se po studiu na Univerzitě Karlově vrátil ke geodézii, mapoval jsem západní a střední Čechy s jistým Mirkem Košařem. Ten mě jednou požádal, abych prozkoumal chabě oplocený pozemek na okraji nějaké vsi. Už bohužel nevím, kde to bylo, ale nejspíš poblíž Čisté, ve které jsme vždy od pondělka do pátku žili. Míra šel zatím zkoumat něco jiného (a někdy to bývaly i ženské), zatímco já se ve svých dvaadvaceti poslušně ponořil do vysoké trávy na opuštěné parcele a zmizel pod temnými stromy. Dle Košařových pokynů jsem došel až ke kůlně vzadu a bylo to tam strašidelné. Tak moc, že jsem o tom později vyprávěl jak Mirkovi, tak dalšímu kolegovi. A šel jsem na vojnu.

Když jsem se vrátil ze Slovenska a Benešova u Prahy, kde jsem si vedl celý čas deník, stal se mým spolupracovníkem u geodézie jistý Honza Prokop z Toužimi - a brzy mě seznámil i s Janou Škardovou z Plzně, svou holkou. O nich jsem pak psal i řadu příběhů, ale nedokázal ani jediný z těch rozsáhlejších dotáhnout k dokonalosti nebo dokonce vydat, takže zatím zůstalo u povídek. Nejdelší z nich je právě Hvízdající chatrč.

Jakou jsem měl motivaci, když jsem, tento horor psal? Samozřejmě tu, že jsem chtěl s Honzou a Janou žít v natolik přátelském vztahu, jaký v příběhu se samozřejmostí líčím. To se nepodařilo, ale stopově vlastně taky, i když to byly jen chvíle, které však mi utkvěly o to víc. Zachyceny jsou většinou v nedokončeném románu Sabrina Horáčková zemřela a žije v Berouně a metaforičtěji také v magických prózách Smutná nahá jezdkyně, Ochránci morčete a Nastasja aneb Prokletí Morčete. Dvě posledně zmíněné jsem sice dokončil, ale nikdy s nimi nebyl úplně spokojen. Skoro čtvrt století proto osaměle leží v mém archivu a je nakonec i možné, že jejich „definitivním" přepsáním a „pročištěním" zničím to nejhezčí, jejich původní pel.

Právě myšlenkou na ono přepsání jsem se obíral roku 2010, kdy mi bylo necelých šestačtyřicet. Krátce předtím mi zemřela partnerka Lída a zůstal mi jedenáctiletý syn Filip (a naštěstí i jejím rodičům). A tady je, řekl bych, typické, že jsem o Filipovi a jeho matce nikdy neměl potřebu psát, a to prostě proto, že jsem je měl. Ala ano, vznikla jakási kronika, kam jsem pravidelně zaznamenával, jak syn vyrůstá, a psal jsem i pohádky, ve kterých vystupuje, ale nejsou to „ryzí" texty tvořené pod tlakem.

Na neskutečný citový přetlak ovšem došlo zjara 2010, kdy jsem se v práci zamiloval do Radky Betlachové, které říkám Jorika podle Písně pro Joriku. Abyste měli skutečnou motivaci, dodávám, nestačí se ovšem jen zamilovat a musíte být v určité fázi taky odmítnuti, musíte si následkem toho upřímně existenciálně zoufat a musíte současně mít natolik oddělenou racionální polovinu mozku od těchto emocí (v hlavě je přepážka!), abyste se nezabili, dejme tomu, ale psali.

To jsem zvládl, když už ne Radku sbalit, a měsíce a roky vznikalo celé mračno povídek i veršů, ze kterých bych mohl dnes sestavit jednu až dvě knihy. A vznikly i romány. Jeden zachycuje Radku a jejího tehdejšího partnera Jakuba ještě jako děti, prodírající se džunglí vstříc neskutečným dobrodružstvím. Jmenuje se Žiju! Ježek v kleci, ale nevyšel. Vyšly zato knihy Rok Joriky (2013 s datem 2012) a Styky s Jorikou (2013), přičemž motivací během jejich ani ne tak horečném, jako naprosto samozřejmém psaní mi byla dnes už nepochopitelná jistota, že Jakub i Jorika (oba hrdinové těch děl) pochopí skrz ty příběhy, jaký vlastně jsem, protože to neumím dát doopravdy najevo a jen stále hraji ve společnosti jakousi roli. A že jim zrovna tak dojde, a že bez nich fakticky strádám, i když třeba ne den co den a hodinu po hodině. Jinými slovy, byla ta motivace obdobná, jako když jsem psal dříve, a to třeba právě Smíš zůstat mrtev, kde fakticky adoruji celou Ivaninu rodinu i včetně jejích dvou malých synů, zatímco já sám zůstávám v roli poletujícího ducha.

Situace se opakovala. Pro mnohé autory je to, myslím, typické a typickým bývá taky, že jsou nepoučitelní a nemístně věří moci slov. Ano, ano, slova moc mívají, ale tady spíše výjimečně, a takřka se odvažuji říct, že něco málo váží jen mezi intelektuály. Já se však vždy pohyboval v prostředí obyčejných lidí a mou zkušeností je, že ti na knihy nedají. Možná i právem.

Nebo tedy nedají na ty mé. A tak jsem se nedočkal reakce ani na Smíš zůstat mrtev od Ivany, nebo aspoň kohokoli z jejích blízkých, a takřka jsem se nedočkal ani reakce na Rok Joriky. A proč bych se měl čehokoli dočkat, netuším, ale není zvláštní, že jsem při psaní Roku i Styků natolik hluboce věřil, že mě napsaný výsledek zachrání a navážu skrz něj s těmi banálními i nebanálními lidmi kontakt? A mně vážně připadalo neuvěřitelné, že by taková vyznání mohla spadnout pod stůl, a kdyby mi to, řeknu vám, neuvěřitelné nepřipadalo, asi bych se s nimi ani nepsal. Ale já to dělal, jsem blázen a nestojím na zemi, trpím nepochybně naivitou a jistou odtržeností od (hnusné) reality a úplně nejvíc pak trpím nedostatkem sebedůvěry, ba komplexem méněcennosti, který jistě umím maskovat, ale... Tím hůř, neboť mě všichni vídají veselého a mají za to, jaká jsem kopa, a že si svým psaním nejspíš jen tak hraji.

Není to pravda. Žiju tím. A chci závěrem říct, že jsem se od Radky-Joriky přece dočkal jedné krásné odezvy, a to ještě před vydáním Styků. Na trhu byla teprve sbírka povídek a veršů Rok Joriky (ilustrovaná Lukášem Kudrnou) i včetně textů U Jakuba a Moniky, Myška a Dívka v masce a centrum palačinky, které původně vyšly v Literárních novinách i v časopise Plzeňský literární život, a Jorika tenkrát při studiu pracovala jako barmanka v horolezeckém klubu Rock´n´Wall v plzeňských Sadech 5. května. Občas jsem se tam odvážil zajít, což pro mě nebylo vůbec lehké. Vždy jsem se totiž chtěl a musel předem transformovat do stavu sebejistoty a nadhledu, neboť bych Jorice nechtěl a nedokázal přijít na oči jakkoli zlomen nebo nepěkný a nemožný. Už ani nevím, jak jsem se vlastně do onoho stavu dostal jednoho zvláštního večera, kdy byl Rock´n´Wall plný mladých horolezců, ale stále pamatuji a vnímám neopakovatelnou atmosféru onoho dne, kdy jsem tam vstoupil a Jorika existovala za pultem obklopena všemi těmi mladíky. Já sám...

Nepřipadalo mi, že vypadám špatně či bídně. Zdálo se mi naopak, že jsem vhodně oblečen, cítil se až trochu jako frajer a mám dojem, že jsem ležérně řekl nějaký vtip.

Nebo rádoby vtip. Stál jsem jako absolutní pohodář proti baru, za kterým se v tu chvíli zvedla podivuhodně vláčná Radka, a já čekal od ní jako obyčejně něco ostrého, ale nezlobila se a začala se na mě naopak dívat a usmívat se... až nepochopitelně. Jako napůl omámená, nevěřící, že existuji, těžko to zachytit slovy. To trvalo několik vteřin, ale dodnes mi ty vteřiny u ní připadají jako minuty. Pak jsem položil na pult jistou další knížku, ve které vyšel již začátek Styků s Jorikou, ale právě tím aktem „dalšího útoku" jsem atmosféru rozbil. Jako by navždy. A snad i tím, že jsem vzal vzápětí nohy na ramena. A zmizel. „Nechci nic zkazit – já si to nechci zkazit! opakuje si mnohý obdobně postižený mamlas - a uvěřil jsem tenkrát, že se všecko zlomilo a všechno bude už dobré. Čímž ani tak nemíním, že by se mnou snad Radka chodila. Čímž míním prostě to, že by se mnou mluvila.

Po té chvíli jsem prožil pár neuvěřitelně šťastných hodin a snad i dní. Zase jsem viděl, čím bych mohl být, kdyby tahle oblast mého života byla naplněna. Zase jsem chápal, co mi chybí, a podobalo se to velmi krátkému období na začátku vztahu k Radce, které je zachyceno ve Stycích. Její kouzelný pohled však nenašel pokračování a příště se na mě už osopila. „Nás to tady nikoho nezajímá, co povídáte." A při dalších návštěvách mě dokonce vyhodila. Proč?

Nevím. Nezaznamenal jsem u sebe žádnou změnu mezi chvílí, kdy se Jorika usmívala, a okamžikem, kdy si ke mně přišel sednout majitel klubu Honza Schneider a přátelsky, vlídně a asertivně mi řekl: „Radka chce, abys odešel." Odešel jsem, ale na konci Styků s Jorikou najdete báseň, která zachytila pár těch minut „před" jejím úsměvem.

A tolik tedy o motivacích a důvodech, proč lidi jako já píší.

Vyšlo v rámci mediální spolupráce s Literárními novinami