Čínské investice v Německu sice vzhledem k HDP zatím nejsou nijak omračující (podobně jako v Česku činí méně než 1 % HDP), ale zaznamenávají v posledním roce nebezpečně rychlý růst (oproti roku 2015 narostly na osminásobek). Přísnější kontrolu přílivu čínských investic chce prosadit německý vicekancléř Sigmar Gabriel, který chce hledat celoevropské řešení. Čeho se Berlín bojí?

Především nerovných podmínek. Vadí mu, že evropský trh je vůči akvizicím klíčových a technologicky vyspělých podniků relativně otevřený, zatímco čínský připomíná nedobytnou pevnost. Akviziční souboje podniků tak neprobíhají na stejných hřištích. Čínské státní i soukromé firmy navíc častokrát skupují zahraniční aktiva za vydatné podpory vlády. Takový luxus evropské podniky nemají, naopak evropská legislativa jim pomoc vlády přímo zakazuje. Neférová globální soutěž o strategická aktiva leží řadě politiků z vyspělých zemí v žaludku. Čína se sice snaží propojenost byznysu a vlády omezovat, ale je teprve na začátku této cesty. Navíc se zdá, že rostoucí vnitřní problémy čínského hospodářství reformní úsilí viditelně brzdí.

Čínské investory proto nevítají politici vždy s otevřenou náručí. Naopak, jejich aktivita vedla již americkou a australskou administrativu v minulosti k zpřísnění zákonů omezujících příliv zahraničních investic. Evropu něco podobného může brzy čekat. Nebo se minimálně může zpřísňovat interpretace stávajících pravidel. V tomto roce již Evropská komise zabránila akvizici CGNP (čínského jaderného koncernu), kvůli jeho přímým vazbám na čínský stát.

Jan Bureš