Silná poptávka vede k tomu, že vozy pro evropský trh již nemá kde vyrábět. Některé z plánovaných novinek pro příští roky tak jednoduše v Evropě nebudou dostupné. Automobilka je sice rekordně zisková, ale naráží také logicky na silnější vyjednávací pozici odborů, které požadují dvouciferný růst mezd. Rychlejší růst mezd u třetího největšího zaměstnavatele v Česku (26,7 tis zaměstnanců) může mít silný signální efekt pro další podniky, a to nejen v automobilovém sektoru. V takové situaci logicky přichází na řadu otázka - nezačíná Česko ztrácet svoji cenovou konkurenceschopnost?

Než se pustíme do konkrétních čísel, je třeba zdůraznit jednu důležitou věc - postupné “ztrácení” cenové konkurenceschopnosti je v “dohánějících” ekonomikách (jako je ta česká) něco zcela přirozeného. Jak ukazují příklady zemí, jako je Dánsko, dlouhodobou ztrátu cenové konkurenceschopnosti může nahradit “konkurence kvalitou”. Není to ovšem nic automatického, v zemích jako Řecko ztráta cenové konkurenceschopnosti srazila ekonomiku časem do “kolen”. Pro Česko je důležité, aby o svůj “cenový polštář” nepřicházelo příliš rychle a podniky i vláda (regulací, programy podpory) měly šanci se na ni připravit.

Poslední čísla ukazují, že i když mzdy v tuto chvíli akcelerují, za posledních deset let se jednotkové pracovní náklady příliš nezvedly. V Česku a Polsku vzrostly o 15 %, zatímco v Rakousku o 19 % a v Německu o 21 %. Jednotkové pracovní náklady přitom berou v potaz růst průměrné mzdy jako podíl na produktivitě práce. Jejich nárůst ukazuje na růst mezd, který jednoduše nelze “vysvětlit” přírůstky produktivity. Česko z tohoto pohledu v posledních 10 letech sice zdražilo, ale ne tak rychle jako Rakousko nebo Německo. Vůči nim v poslední dekádě cenovou konkurenceschopnost neztratilo, ale naopak získalo.

Jan Bureš
ekonom