Z důvodu neutichajícího zájmu o více podrobností spojených s obsahem posledních příspěvků rozhodl jsem napsat třetí, a to na tři témata s krátkým úvodem a závěrem. 1) Velká bitva, 2) Hlavní příčiny pokusu o převrat, 3) Tři národy Kazachstánu. Témata mohou posloužit také přípravě mladé generace politiků, diplomatů a akademických analytiků v nové době, která neklepe na dveře a nebude čekat na povolení ke vstupu do české kotliny. Mohu si představit, že i někteří rozumní členové levice a vlády ČR mohou v příspěvku najít, když ne varování, tak alespoň reference nebo podnět k zamyšlení. Ten bude vyžadovat i situace v EU.

Úvod

Skutečnost, že Kazachstán ve srovnání s ostatními postsovětskými zeměmi má poměrně silnou ekonomiku založenou na zdrojích vyvolává často iluzi soběstačnosti. Soběstačnost představuje mj. osudovou výzvu a riziko pro současnou ČR. To, že dojde k otřesu politických, hospodářských, finančních a etnicko- sociálních základů post-sovětského Kazachstánu bylo již od doby Velké hry předvídatelné, pro mne osobně nevyhnutelné. Proč? Kazachstán je geopoliticky a surovinově významný, ale mnoho let rozkolísaný mj. kvůli obrovské korupci a ambicím Nemám u sebe dokumentární důkazy o tom, kolik tisíc nevládních organizací napojených na fondy George Sorose, CIA a podobných do dnes působí v Kazachstánu. Jestli mne paměť neklame, v mé době se jednalo o více než deset tisíc nestátních neziskových organizací (NG)! Tj. minimálně 7 krát více než je jich v ČR. Připomínám, že údajně nezávislá Národní nadace pro demokracii (NED), jeden z vlivných instrumentů USA v zahraničí přímo řízených americkou zahraniční rozvědkou, měla v Kazachstánu nejméně dvacet programů na rozvoj občanské společnosti.

NED je nadace založená v době Reagana. Byla první z amerických institucí, kterou ruská prokuratura v roce 2015 zařadila na seznam organizací, jejichž přítomnost v RF označila za vysoce nežádoucí. Svého času byla spojena s polskou Solidaritou, Chartou 77, srbským hnutím Otpor atd. Otpor například v říjnu 2000 v rámci tzv. buldozerové revoluce svrhl vládu Slobodana Miloševiče. Po ztrátě pozice NED v Rusku vedení nadace zaměřilo své úsilí na bývalé sovětské republiky. Rozlehlý, třemi hlavními národy málo obydlený Kazachstán jako jedna z nich, nejbližší spojenec RF se silnými vazbami na ČLR, dnes konkurent Západu a nepřítel USA číslo jedna se nabízí jako ideální bojiště v Nové Velké hře Západu s RF a ČLR.

Podcenění působení NGOs prezidentem Nazarbajevem bylo pro mne jasné a vysvětlitelné, podcenění prezidentem Tokajevem jsem neočekával. Proto tato slabost prezidenta indikuje na neodpovídající kvalitu alespoň jednoho z jeho poradců a potvrzuje osobní zkušenost, která praví, že nestátní neziskové organizace (NGO) je nutno přeceňovat a nikdy podceňovat. Proč? Protože nemohou nikdy dokumentárně nebo jinak přesvědčivě dokázat svoji nezávislost. Tato skutečnost může napomoci Tokajevovi vyklidit politické pole a začít s jarním úklidem, který by mohl dovolit dostat pocit relativní záruky osobního přežití a také vlády. Analog platí i pro prezidenta Putina a vládu RF. Ta se zdráhá, nebo nemůže vyčistit ruské pole a některé kanály státem podporované televize od protirusky působících NGO ani po vzoru EU. Podceňování nestátních neziskových organizací včetně pátých kolon využívá Západ k budování a podpoře novodobých mučedníků typu Guaido, Tichanovská, Navalnyj, k nimž se teď přiřadil ve Francii žijící a hledaný ex-ministr a miliardář Muchter Abljazov. Peníze od dob císaře Tita nepáchnou.

Přestože dnes se v Kazachstánu vše odehrává podle klasických kánonů barevných revolucí, jedna skutečnost bije do očí: spěch a načasování. Předpokládám, že spěch bude hrát proti organizátorům pokusu o převrat, a že důvody tohoto spěchu se dovíme později. Skutečnost, že na protesty se reagovalo i ze strany prezidenta Tokajeva od počátku nedůsledně a liknavě (sliby snížení cen, mluvit s protestanty a pozdější požadavek na polici rozehnat je) nelze hodnotit jinak než jako řešení populistické a ekonomicky neopodstatněné. Nedůslednost, liknavost a špatné svědomí prezidenta vedly k posílení protestu, násilí, pogromům a velice rychlé změně požadavků protestujících: z ekonomických na známou politickou agendu barevných revolucí.

Velká hra

Anglicky The Great Game, je název strategického konfliktu mezi Britským a Ruským impériem, později mezi Britským impériem a sovětským Ruskem. Autorství termínu Velká hra je připisováno britskému rozvědčíkovi a spisovateli Arthuru Conollymu (1807 - 1842). Klasické období Velké hry začíná přibližně rokem 1813 a končí rokem 1907 podepsáním anglo - ruské smlouvy upravující vzájemné vztahy v Afghánistánu. Po revoluci v Rusku (1917) následovala druhá, méně intenzivní fáze Velké hry. Rozpad Britského impéria po druhé světové válce umožnil transformaci ex-impéria do Společenství národů, konec Velké hry a její nahrazení Novou Velkou hrou. V ní jsou aktivní především USA, ČLR, SSSR, dnes RF. Kromě výzkumných výprav, špionáže a diplomacie hra obsahuje vojenskou, finanční a jinou podporu. Například, když Sověti bojovali proti hnutí basmačů, Britové je štědře podporovali. Hnutí basmačů bylo vojensko-politické a náboženské partyzánské hnutí muslimských národů Střední Asie proti carské a sovětské vládě. Dnes jsou to NGO. Jestli tehdejší riziko válečného konfliktu nevedlo k žádnému přímému vzájemnému válečnému konfliktu to dnes je tento konflikt pouze otázkou času. To i proto, že pokus o převrat v Kazachstánu nebude úspěšný, za to ale bude úspěšný prezident Putin. Nebude oslavovat vítězství v jednom boji, protože Nová Velká hra se teprve rozehrává a s pravděpodobností hraničící s jistotou přinese i do EU překvapení, nemenší tomu z Kazachstánu. Do jeho příchodu, doporučuji seznámit se karikaturami Velké hry.

V té přiložené karikatuře z Times z konce 19. století, doby velké hry v letech 1812-1907, britský lev a americký orel si vyměnili místa a Čína, která byla v 19. století vehnána do polokoloniálního režimu, se stala mocným geoekonomickým a geopolitickým hráčem. Ten si vede vlastní politické účty se Západem. Společně s RF budou ale obě velmoci se snažit, co nejdříve osvobodit se z polokoloniálního režimu. Ten představuje finanční systém, kognitivní kapitalismus, vojenské výdaje a nesplatitelný dluh. Druhá karikatura, která je ve Wikipedii, a kterou doporučuji, je ukázka z anglického satirického časopisu z roku 1911: Kdyby mezi námi nepanovalo dokonalé porozumění, já (britský lev) bych byl v pokušení se Vás (ruského medvěda) zeptat, co to tam děláte s naším malým kamarádem (perskou kočkou).

Hlavní příčiny pokusu o převrat

1) Neslučitelnost neoliberálního modelu ekonomiky (nikdy nerealizovaného v žádné západní společnosti) vytvořeného během 30 let s mentalitou tří hlavních národů Kazachstánu. Národ tvoří drtivá většina venkovského obyvatelstva. Ta je ve velké části stále nositelem jazyka, kultury a zvyků tradiční agrární společnosti předindustriální éry. Privatizace zemědělského průmyslu, prováděná po vzoru průmyslové výroby, připravila miliony vesničanů o jejich zaměstnání. Toho se nedopustila ani carská vláda, ani komunisté. V důsledku neslučitelnosti a privatizace klesl podíl zemědělství na HDP země z 38,0 % v Kazašské SSR na současných 3,5-5,0 % Ty nyní zajišťuje max. 25,0 % venkovského obyvatelstva v produktivním věku. Z toho plyne migrace práceschopných lidí z vesnic do měst, kde na ně nikdo nečeká a nepodcenitelné riziko. Prezident Tokajev na něj svého času upozornil: Kazachstán má již nyní problémy s nekontrolovanou migrací kvůli nezaměstnanosti na venkově. Nejdůležitějším úkolem je vytvořit podmínky pro venkovskou mládež, zajistit jí práci. V opačném případě nám hrozí nekontrolovaná migrace a urbanizace a v důsledku toho i nutnost řešit zásadní sociální a politické otázky. To se týká především obyvatel jižních regionů, kde je podíl nezaměstnané venkovské mládeže obzvláště vysoký. Odborníci Světové banky upozorňují, že pandemie covid-19 nejvíce zasáhne venkovské obyvatelstvo. Největší nárůst počtu chudých lidí se očekává ve venkovských oblastech, což hrozí zvýšením nerovností v Kazachstánu. Cílem je chránit ty nejzranitelnější. Dnes jsme svědky, že covid se na venkově šíří jako lavina a nikoho nezajímá.

2) Nereálná očekávání Kazachů od vlastního státu a okamžité povýšení statusu autochtonního národního jazyka. Sféra a jeho uplatnění jsou omezeny rozlohou, počtem funkcí a malým počtem lidí ovládajících jazyk na vládní úrovni. Přechod z komunikační úrovně autochtonního mladého spisovného jazyka (který dostal spisovnou podobu na počátku 20. století) na úroveň státního jazyka s cílem vyrovnat se multifunkčním spisovným jazykům užívaným ve všech oblastech života západních společností, se nepodařil. Proč? O tom jsem nesčetněkrát přednášel.

Kazachstán se ocitl mezi 106 zeměmi - členy OSN, ve kterých jsou funkce státního jazyka (formálně a neformálně) přisuzovány jazykům bývalých impérií s vysokou komunikační úrovní. Naděje pracujících, řemeslníků a odborníků, kteří získali odborné vzdělání v kazašském jazyce, na uplatnění v neoliberálním modelu ekonomiky nebyly oprávněné. Proto se tak staly velkou překážkou na cestě k transformaci kazašského národa se všemi z toho plynoucími důsledky. Jedním z nich je, že naprostá většina Kazachů, kteří již měli nebo získali odborné vzdělání v rodném jazyce, se stala outsidery na trhu práce v ekonomice vlastní země.

Tragédii představuje i skutečnost modernizované ekonomiky Kazachstánu. V ní neexistuje jediný sektor (pokud za něj nepovažujeme showbyznys), ve kterém by mohli najít práci vesničané, nositelé kazašského jazyka a kultury. Ti tvoří 2/3 tzv. samostatně výdělečně činných (OSVČ). Jak víme, jedná se o osoby bez stálého zaměstnání. OSVČ v Kazachstánu je cca 4,5 milionů. Přesný počet nezaměstnaných neznám, předpokládám ale, že je jich více než uvádí Goskomstat RK. Rychlá transformace systému přípravy odborníků střední a vyšší kvalifikace a vědeckých pracovníků s pomocí kopírování a nekritického akceptování převážně západních standardů vytvořily prostředek na prosazení západního životního stylu a dodávky zboží a služeb nadnárodních společností. Výsledek je podle osobního hodnocení více než tristní: katastrofální pokles kvality vzdělávání, deficit kritického myšlení, odtržení vzdělávacího sektoru od reality domácího trhu práce, neřešitelné problémy se zaměstnáváním držitelů novodobých diplomů a snahy dostat se k diplomu ze Západu za každou cenu, včetně korupce.

3) Omezení institucionálního pole ekonomické aktivity občanů. To bylo při absenci jiných forem vlastnictví extrémně omezeno pouze na subjekty soukromého vlastnictví. To zanechalo miliony lidí bez práce, pro které se otázka zaměstnání stala otázkou života a smrti. Jakékoli formy vlastnictví, které měly sloužit kolektivním ekonomickým a jiným zájmům určitých sociálních skupin a místních komunit byly a jsou možná ještě i dnes, zakázány. Proč? Protože tuto mezeru obsadily tisíce zahraničních nevládních organizací, které sledují cíle svých zahraničních chlebodárců. Mizerná kvalita regulace zaměstnanosti nedokázala překonat objektivně kolektivistickou povahu národní mentality hlavních mas obyvatelstva. To byl již hlavní problém subjektivně paternalistického rusko-sovětského modelu státu, který Kazachstán zdědil po Ruském impériu a SSSR. Mladý stát Kazachstán musel proto definovat, realizovat a financovat řadu sociálních programů zaměřených na podporu sociální závislosti a paternalismu milionů lidí, kteří byli objektivně neschopní soukromého podnikání. Programy podpory se proto staly velkou zátěží pro státní rozpočet. Tím, že se řešení sociálních problémů přeneslo na zkorumpované a nekompetentní úředníky, kvetla korupce jako v pohádce. V podmínkách Kazachstánu fatálně nevyhnutelná, pokrývající všechny zdroje a sféry společnosti. Proto boj s korupcí nebude nikdy úspěšný, jak jsem mj. napsal v jedné z kapitol knihy Souhlasu netřeba.

4) Kazachstán nekriticky přijal mantru IT a světové ekonomiky převážně monopolizované transnacionálními společnostmi (TNC) USA a několika z tzv. rozvinutých zemí. Tím se Kazachstán dostal do plné závislosti a sítě neoliberální ekonomické myšlenky definované TNC. Podle ní byly vypracovány normativní základny právních, energetických a dalších systémů, standardů vzdělávání a také infrastrukturních monopolů. To je kapitola sama pro sebe, kterou by si měly nastudovat i politici v české kotlině, pokud nechtějí číst pouze noty z Bruselu.

V Kazachstánu je obchodování na burze v USD, mezinárodní systém zúčtování cenných papírů používá ClearStream. Internet a IT, systém zúčtování SWIFT a ratingové agentury jsou ve vlastnictví a pod kontrolou západních společností. Podobně je tomu s auditem a poradenstvím. Tímto způsobem Kazachstán se zbavil možnosti kvalitativních změn v národním hospodářství, omezil funkce své vlády na zajištění kvantitativního a kvalitativního růstu HDP, jehož parametry určují výlučně zájmy západních států, Japonska a především USA.

5) Zkušenosti s ekonomickými reformami posledních 30 let, jejich ideologie zaměřená na soukromé zájmy a westernizaci chování místního obyvatelstva posloužila pouze soukromému byznysu státní byrokracie, jí blízkých (kteří si pořídili zahraniční poradce) a zahraničním firmám. Zbytek obyvatelstva, v jehož historii neexistovaly a ani nemohly existovat žádné předpoklady pro soukromé iniciativy založené na západních tradicích a kultuře užívání majetku, se ukázal být na tzv. svobodné tržní vztahy nepřipraven. Neoliberální vize ekonomiky přivedla Kazachstán do stavu stagnace. Ta dovoluje korupcí zbohatlé vládnoucí klice být zcela spokojenou, nemyslet kriticky a být nepozornou, proto i nemotivovanou k přizpůsobení se objektivním změnám, které s sebou nese duch doby. Za to v lidech stagnace umožňuje nahromadit kritickou masu nespokojenosti, marnosti a ztrátu důstojnosti.

6) Tradiční mechanismus rozhodování ruského modelu státního a společenského uspořádání. Zmíněny mechanismus rozhodnutí učiněných na samém vrchu mocenské pyramidy a jejich realizace pouze po vertikále dolů, selhal. Podobně selhala i současná generace vědců-ekonomů u moci. Byla vychována v neoliberálním akademickém prostředí, vnímá ekonomický systém vytvořený v Kazachstánu a ve světě jako jediný možný a připravované návrhy pro vládu, které jsem částečně dobře znal, nikdy nepřekračovaly rámec paradigmatu nastaveného Západem. V jeho rámci nebylo nikdy místo pro organický ekonomický rozvoj Kazachstánu. Ten by měl být založen na pokroku vědy a vzdělání jako hlavních podmínek široké účasti mas na modernizaci sebe sama a země a ne na nekritickém převzetí západních receptů. Výsledkem je, že minimálně třetinu HDP tvoří nerezidenti RK! Dvojvládí (vnější a vnitřní) způsobené střetem zájmů, korupce a předem popsané příčiny v geopolitickém kontextu, který zohledňuje novou vojenskou sílu a roli RF ve světě, přinutily loutkovodiče Kazachstánu začít jednat ve spěchu s násilím, pogromy a neprokazatelným obviňováním RF s využitím masových médií.

Trochu historie z Kazachstánu

Ve skutečnosti žijí v Kazachstánu tři různé národy. Liší se nejen místem, kde žijí, ale také způsobem chování a vzhledem. Tyto tři subetnosy se nazývají žuzy. O nich říkají sami Kazaši: Dejte staršímu žuzovi hůl a nechte ho pást dobytek, mladšímu dejte ohradu a nechte ho řešit spory, nejmladšímu dejte kopí a pošlete ho na nepřítele.

Starší žuz se vzhledově podobá Uzbekům. Má dávnou historii, zná horké klima. Odtud pochází Nazarbajev a většina kazašské elity. V Aulsu mnoho lidí nemluví rusky, ale je to také místo, kde se nachází Almaty. Mladší žus charakterizuje více íránská genetika, svým vzhledem je bližší Kurdům, Asyřanům a Kavkazanům. V oblasti kde žijí, je více etnických Rusů než v jinde v Kazachstánu. V oblasti vládne větší pořádek a charakterizuje ji klidnější rozvoj. Možná i proto bylo hlavní město Almaty přesunuto do centra oblasti mladších žuzů, nově vybudované Astany, teď Nursultanu, zítra možná opět Astany. Nejmladší žuz se vzhledově blíží mongoloidům. Ty jsou nejpočetnější lidskou rasou. Tato rasa je poměrně divoká, agresivní a volnomyšlenkářsky orientovaná. Žije na jihozápadním okraji zelené zóny Kazachstánu (s hlavním a současně přístavním městem Aktau), kde se říká: Dejte nejmladšímu žuzu kopí a pošlete ho na nepřítele. Dnes se nabízí otázka: Odkud a kdo věděl a vyzval mladé žuzy k protestu a pogromům v oblasti, kde se nachází uran a ropa, objevené až kolem roku 1958?

Kdo se více zajímá o Kazachstán, může setkat se s termínem, který neumím lépe přeložit než jako babaismus. Termín znamená něco jako hloupost nebo zaostalost za životem. A ta je pro kazašské vnitrozemí typická. Proti zaostalosti Kazachstánu stojí naděje, kterou představují - Šala Kazaši. V neurážlivém překladu Polokazaši. V provokujícím překladu noví Kazaši, často i asfaltoví Kazaši. Rodná step pro ně prakticky nic neznamená, nebo málo, o to víc města s asfaltovými ulicemi vybudovaná Rusy. Noví Kazaši v Moskvě nebo v Praze se mj. oblékají podle nejnovějších módních trendů a mohou být k nerozpoznání od Číňanů. Jsou rusky mluvící, často ani nemluví rodnou kazaštinou, lépe ovládají angličtinu. Jsou to vzdělaní lidé s evropským způsobem života a myšlení. Nejvíce jich žije samozřejmě v Almaty a Astaně.

Část domorodců se domnívá, že nejsou skutečnými Kazachy. Přesto mám dojem, že ani ten nejzarytější tradicionalista by nepopíral, že za svou prosperitu vděčí Šala Kazachům. Díky jim se země liší od ostatních bývalých sovětských republik, ze kterých žebraví aulové jezdí za prací do Moskvy a dalších velkých měst. Protože násilí v Kazachstánu představuje vnitřní boj klanů o moc, zdroje a přerozdělení bohatství a současně vnější boj, o kterém jsem krátce psal v části příspěvku věnované Nové Velké hře, nelze vyloučit, že směr a způsob, jakým se Kazachstán bude rozvíjet, závisí na chování Šala Kazachů. Proč? Pokud se nezmění politika země, masivní odliv zbytku vzdělaných lidí do Ruska bude pokračovat a prezident Tokajev to nebude mít lehké. Šala Kazachům se proto dnes nabízí možnost jednou provždy se rozhodnout, co chtějí, kam zemi směřovat a s kým se přátelit. Proč? Protože jsme dnes svědky realizace několika starodávných maxim: 1) Rozděl a panuj. 2) Nikdy se nikam nedostanete, pokud se nerozhodnete, kam chcete jít. 3) Modernější: pokud máte ropu nebo plyn, tak k vám letíme se dohodnout, nebo poletí naše bomby.

Závěr

K oddělenému zamyšlení nabízím tézi: V Kazachstánu si nestojí prezidenti Putin a Erdogan v cestě. K mnohými očekávanému konfliktu mezi Moskvou a Ankarou nedojde. Proč? Protože konfliktní potenciál bude znehodnocen zájmy strategické interakce a zájmem Erdogana udržet se u moci. Pro lepší pochopení toho, co mám na mysli, doporučuji sledovat zprávy, například v posledním příspěvku zmíněného deníku Habertürk (česky něco jako Zprávy z Turecka) a srovnávat je s obsahem příspěvků. Včera jsem se dověděl, že turecký ministr zahraničí Mevlüt Çavuşoglu oznámil mimořádné zasedání ministrů zahraničí Organizace turkických států (OTS) k projednání vývoje v Kazachstánu, které se bude konat 11. ledna. Nabízí se otázky: Proč mimořádné? Proč tak neočekávaně? Co má být výsledkem takového zasedání?

V doplnění konstatuje turecký deník Yeni Akit: Společně s Kazachstánem jsme nejen rozšířili hranice turkického světa, ale začali jsme určovat pravidla hry ve Střední Asii. Akit nevysvětluje, proč, když začal boj v Nové Velké hře v Kazachstánu, nevstoupily do něho turkické státy, ale Rusko a jeho partneři z OSKB (Organizace Smlouvy o kolektivní bezpečnosti). Nápovědu nabízí na Twitteru Ahmet Davutoglu, bývalý šéf tureckého ministerstva zahraničí a vlády, nyní předseda opoziční Strany budoucnosti: Jsem hluboce zarmoucen událostmi v přátelském a bratrském Kazachstánu. Znepokojivé je také to, že se Astana v souvislosti s těmito událostmi obrátila na OSKB vedenou Arménií. Je historickou povinností Turecka a Organizace turkických států přispět k překonání napětí a zároveň respektovat vnitřní záležitosti Kazachstánu. Skutečnost, že v tomto směru dosud nebyly podniknuty dostatečné kroky, svědčí o slabosti vnitřní solidarity turkického světa.

Již tohoto mála uvedeného vyplývá, že 1) V posledním mém článku popsané zřízení turkického vojenského sboru, bylo odloženo. 2) Nelze vyloučit, že nyní bude turecká opozice útočit na Erdogana z pozice trhliny v turkickém spojenectví, která se objevila. 3) RF, která je i v tomto směru silnější než Turecko dostala do ruky další kvalitní kartu. 4) Turecko-ázerbájdžánské spojenectví, do kterého byla vtažena křesťanská Gruzie a v němž se může ocitnout i Arménie ve funkci geografického mostu mezi Ázerbájdžánem a Tureckem nabízí srovnání s turkickými geopolitickými projekty Nazarbajeva. Ty vždy vyvolávaly více otázek, než nabízely odpovědí. Zejména když se hovořilo o vytvoření alternativy ke svazku Euroasijské unie až po vojensko-politickou unii. Proto: Deklarované geopolitické ambice Turecka v asijském směru jsou objektivně v rozporu s jeho skutečnými možnostmi. To je špatná zpráva pro USA a jejich spojence a dobrá zpráva pro Putina a Tokajeva. Ten na zasedání posledního Valdajského klubu v roce 2021 řekl: Vlastnit jaderné zbraně v dnešním světě není zárukou bezpečnosti a zejména ekonomické prosperity. Někdy je lepší nemít jaderné zbraně, ale přilákat více investic do své ekonomiky, udržovat a rozvíjet dobré vztahy se všemi státy světa, což Kazachstán v praxi dělá. Putinovu poznámku - To si myslel i Saddám Husajn, Tokajev přijal jako vtip. Souhlasu netřeba.  

Vyšlo na Vasevec.cz. Publikováno se souhlasem vydavatele