Všechny charakterizuje podíl financí a faktické moci jednotek federace na celostátních příjmech. Jejich toky řídí federální centrum. EU se snaží o kombinovanou formu federalismu, možná i novou, nikde neprověřenou. Proto stojí za to sledovat osud návrhu na federalizaci Ukrajiny. Podle mého hodnocení k federalizaci Ukrajiny nedojde. Nedojde k ní ani v EU, nebudou-li občané zle podvedeni. Proč?

Na příkladu unitárního státu, jakým je ČR (kde se všechna zásadní rozhodnutí přijímají na centrální úrovni, a jsou paradoxně na hony vzdáleny liberalismu) lze odpovědět a přesvědčivě dokázat praktickou nemožnost udržet si již tak omezenou státní suverenitu. Proto se unitární státy chovají tak, jak se chovají, a vyhýbají se otázkám liberálního typu: Co se stane a co budeme dělat ve světě konkurujících si spojenců a nově vytvořených nepřátel, rozpadne-li se EU? Nebo, stane-li se EU ještě více závislá na USA, než je tomu dnes? Bude-li se studená válka mezi USA a ČLR odehrávat v EU, jak se to rýsuje na horizontu? Jak se bude česká kotlina chovat v situaci, kdy SRN zůstane v poníženém vztahu k USA na další desetiletí, a USA se nebudou ptát, zda mohou rozmístit atomové zbraně tam nebo někde jinde? Nejde jenom o atomové zbraně, ale o již započatou válku v kosmu. Ta již v tichu začala. A představuje nová a větší nebezpečí než bomby a terorismus. Proto nemůže uškodit zamyslet se například nad aktivní účastí dvou společností SRN v projektu USA tzv. čištění satelitů.

Jaká řešení výzev spojených s válkou v kosmu můžeme očekávat, až generace sněhových vloček zaujme klíčové mocensko politické pozice a bude muset konat s utajenou a tradici oddanou elitou, které nesahá ani pod kotník? I zde je na čase pro politické strany a hnutí u moci, dříve než zcela zmizí v opozici nebo v archivu, a novice v čekárně na vstup do budov moci, včetně tzv. think-tanků začít nabízet konceptuální řešení. Ukotví-li se totiž monolog kvůli neschopnosti mladé generace vést dialog s představiteli utajené elity, světu bude vládnout globální diktatura. Je zcela jedno, na jakém principu bude založena.

Starým ani mladým se totiž již nepodaří oživit umírající hospodářský a politický systém. To přesvědčivě dokázal poslední summit G7, spor s Brazílií ohledně pomoci s tušením požárů a brexit, abych jmenoval tři příklady. Proto stojí před mladou generací komplexní výzva: Uvědomit si, že základem abstraktní představy je nepředstavovat si nic konkrétního. Nic víc, než to, s čím zrovna opravdu pracujete a s čím to – zcela všeobecně – souvisí.Přitom je jedno, že ještě před chvílí se jednalo o počet jablek a švestek a za chvíli se bude používat stejná rovnice pro něco úplně jiného. V tom je to kouzlo matematiky. Ta se má stát maturitním předmětem za deset let. Tedy v době, kdy generace, především západních sněhových vloček nebude schopna představit si východní část Planety a kdy z Evropy bude skanzen. V tomto živém muzeu přírody, architektury a lidí neznajících kulturu a hodnoty návštěvníků nebude možné nabídnout hodnocení, ani srovnání. Představitelé generace sněhových vločekjiž u moci (Hřibové, Kolářové & Co) a jim podobní (Minářové& Co) budou představovat západní příklad neřešeného paradoxu mládí a ničením památníků, přepisováním historie a agresivitou bez špetky trpělivosti, o strategické trpělivosti nemluvě, budou nadále dokazovat svoji hloupost, snižovat vstupní cenu a zájem o prohlídku skanzenu.

Popsaný paradox spoluvytvořil politický a hospodářský liberalismus a neregulovaný lineární technologický vývoj. Jeho působení se prezentuje již delší dobu. Přesvědčivé důkazy komplexity rizika a paradoxu generace sněhových vloček nabízí nejenom ČR, Ukrajina, Polsko, ale i USA, ČLR a RF. Pro snazší pochopení neuškodí trochu americké historie a tři příklady ze současnosti: Ukrajina, Polsko, EP.

Sněhovými vločkami se označovali Afroameričané rození se světlými vlasy. V americkém Missouri let 1860 se požívalo označení sněhové vločky během kontroverzních diskuzí týkajících se zrušení otroctví. V 1986 byla zveřejněna analýza vlivu individualizace americké společnosti s ohledem na role a charakter pohlaví v kontextu snížené (hypo) maskulinity. Ta se odchyluje od všech tradičních rolových očekávání a tvoří spolu s častou brutální hyper-maskulinitou komplexní a aktuální výzvu a krizi identifikačních modelů. Snowflake generation (generace sněhových vloček) se stal termínem roku 2016 ve FT a Collins English Dictionary. Harvey Weinstein umožnil s pomocí Me Too vznik Weinsteinova efektu. Jaký efekt zanechá nebožtík Jeffry Epstein se svou nekonečnou řadou sněhových vloček v posteli a Bůh ví kde, dozvíme se s časem. Mezitím doporučuji něco ke čtení.

David Bertelson: Snowflakes and snowdrifts: Individualism and sexuality in America. Lanham MD 1986 . V doplnění kultovní knihu Fight Club (z 1996) autoraChuck Palahniuk nebo filmovou verzi knihy (z 1999) Davida Finchera. V ní Brad Pitt vyslovil známou kritiku formou věty - we are all part of the same compost pile. V doplnění se nabízí román Purity (z 2015) autora Jonathan Franzen a román britské feministky Fay Weldon, nazvaný After the peace (2018). Zmiňuji se Fay Weldon, protože na portrétu Rozzie, jedné v 1990 letech narozené - sperm bank baby, přesvědčivě popisuje citovou a reálnou závislost (zadlužené) generace na rodičích, a nezvládnutou odpovědnost vzdělávacího systému a trhu práce. Mně osobně je bližší kritické hodnocení iránského autora Sohrab Ahmari. Ten ve své knize The New Philistines, Provocations (Biteback Publishing, 2017) kritizuje obsese současné kulturní scény, jako představitele provokací založených na rase, genderu, sexualitě a diskriminaci.

Akceptování, přebírání a upřednostňování doktrín teoretické identity před všeobecně prověřenou pravdou a estetikou, by nemělo být finančně a jinak podporováno žádnou vládou. Chci věřit, že premiér, nový ministr kultury ČR a vláda jako celek najdou čas se i nad tímto problémem alespoň zamyslet. Vím, že nebudou moci konat. Metafora sněhové vločky, která má pejorativní význam, se vztahuje především na pseudo a formálně akademicky vzdělanou část mileniánů, dětí a vnuků současných vůdců, neschopných kontrolovat ani emocionální bezpečnost. Zvýšenou zranitelnost, neochotu akceptovat historii a názory druhých, psychickou fragilitu a další rizika předvádějí v médiích již zmínění Minářové, Hřibové, Kolářové a další, to vše za podpory pokrytců, lhářů a slouhů umírajícího systému.

Jejich přesvědčení o vlastní unikátnosti, praktická neznalost historie a faktů a s ní spojená averze ke studiu klasické a světové literatury a umění, tvoří v kontextu neschopnosti porozumět, že porážka či ztráta jsou v podstatě nové příležitosti, osudové riziko pro společnost. Proč? Protože každá vločka padá jinak; některé plachtí, jiné vibrují, další tají při dotyku se zemí. Vločky tím dokazují neslučitelnost s vládou rozumu. Proto politická moc tvořená výlučně zástupci generace sněhových vloček nebude mít dlouhý život. Maličký zázrak nekonečné krásy přírody to nedovolí. Na světě s největší pravděpodobností nenajdete dvě naprosto stejné (Wilson A. Bentley (1922), Popular Mechanics Magazine, Vol. 37, str. 309-312). Technologický pokrok napomůže ukončit tuto epizodu lidského vývoje.

Proto se nabízí, aby všichni kandidáti na přístup k politické moci museli přesvědčit nezkorumpovanou komisi profesionálů, že plně pochopili například rozdíl mezi přírodními vědami a matematikou. Matematika totiž zkoumá nejenom konkrétní část světa, ale hlavně tu mnohem větší a rozsáhlejší část světa, tu abstraktní. Z toho vyplývá, že s konkrétní představou politik příliš nepochodí při hledání a hodnocení středně a dlouhodobých řešení (taktických a strategických) současných problémů a výzev, vypracovaných specialisty. V představitelné budoucnosti to bude logika, která bude nutit všechny nás s pomocí abstrakce pochopit konkrétní svět. Ten dnes charakterizuje deficit důvěry, mnohdy i absolutní nedůvěra, lineární, neregulovaný technický a technologický rozvoj a nepřirozená konkurence.

K řízení dění a spolupráce v takovém světě (národním, regionálním a mezinárodním) je potřeba komunikace, kontrola, monitoring a bezpečnost informace. Tyto požadavky nemůže splnit současný vzdělávací systém, který nemá za úkol předávat vědění mezi generacemi, ale snaží se vyučovat, co si má člověk myslet, ideálně bez institucionálního násilí. Současná kvalita bezpečnostní prověrky se nehodí jako platná vstupenka k politické moci člověka typu sněhových vloček, jemuž se má demokraticky delegovat správa důvěrné informace a zabezpečení suverenity národa a státu. Absence vzdělání, které by podporovalo schopnost analyzovat, orientovat se a kriticky hodnotit procesy s použitím jasného myšlení, představuje ohromnou díru v bezpečnostní prověrce. Proto se nabízí úprava zákona. To je komplexní úkol. Jeho řešení by mohlo například obsahovat požadavek posudku psychiatra a psychologa, zaměstnaných ve státní správě, s platností maximálně jednoho volebního období. Ale i zkoušku všeobecných znalostí, například historie. Je do nebe volající, aby v den vzpomínky začátku nejhorší války v moderní historii (1.9) se nikdo ze západních politiků veřejně nezmínil o skutečnostech, jakými jsou například:

1. V Polsku bylo zabito více než 3 milióny Židů. Kolik Poláků se zúčastnilo zabíjení?
2. Polsko obdrželo od SSSR 75% území Pruska.
3. Byl to SSSR, kdo postavil na nohy polský průmysl po ukončení druhé světové války.
4. Jaké bylo hodnocení Polska a Poláků demokratem Churchillem ke konci války?

Nebudu pokračovat. Dovoluji si pouze připomenout, že historii je nutné znát, vzpomínat a používat jako referenci.

Je paradoxem, že prezident Trump s pomocí sankcí, vyhrůžek a svojí nepředvídaností, vše zabalené v hospodářské a vojenské síle naměřené na dosažení politických cílů USA, urychluje proces vystřízlivění alespoň části slouhů v některých státech světa. Jak?

Například Ukrajina, která v mnohém ovlivní dění i v české kotlině v představitelné budoucnosti, mluví sama za sebe. 1) Opoziční blok v nové Radě a celkovým počtem 424 poslanců předložil v první den zasedání cca 150 návrhu týkajících se sociální a humanitární politiky. 2) Vládní blok prezidenta předložil cca 40 návrhů. Prakticky všechny se týkají bezpečnosti: své osobní a podporovatelů. 3) Nikdo z Rady nepodal návrh na ukončení války a na východě Ukrajiny. 4) 16 z 19 členů vlády pracovalo ve vládě a strukturách bývalého prezidenta Porošenko. Jejich profil vzdělaní, politická orientace, profesionální a životni zkušenosti nedovolují být optimistou. Za to lze předpokládat, že všechna strategická a velká část taktických rozhodnuti týkajících se osudu Ukrajiny budou formulována a přijata v zámoří, a účet bude představen Bruselu. 5) Vládní politika bude asociální, vedena lhostejností k problémům občanů a voličů s cílem odstranit zbytek sociálních služeb státu a rozprodat plodnou půdu a zbytek průmyslu Ukrajiny. 6) Uvedené konání umožňuje paradox voleb. Ten mimo jiné dokazuje, že prezident těšící se cca 70 % podpoře voličů a nevědoucí, zda-li se dožije nového roku, nechává odsouhlasit zákon o prodeji plodné půdy cizincům, nehledě na skutečnost, že více než 65% obyvatel Ukrajiny s prodejem nesouhlasí, cca 15% souhlasí a zbytek občanů to vzdal. Ztratil i tu poslední naději.

Naději nevzbuzuje ani 29 letá ministryně kultury, vzdělaní a vědy, Anna Novosad (1990). Světe, div se: Paní Novosad je Magister europeistiky (univerzity v Maastricht). Byla od roku 2014 ve službách Porošenko, od roku 2017 do zvolení ministryní pracovala ve funkci Generální ředitelky strategického plánování a evropské integrace. Při svém prvním vystoupení v Radě foukala do plachet kritikům generace sněhových vloček tím, že předvedla, co lze očekávat od ambiciózních mladých: syntaktické a stylistické chyby v projevu, neschopnost si vzít písaře nebo korektora a blábolit o rozpočtu ministerstva. Být českým ministrem kultury, zcela určitě bych obohatil svůj pracovní program. Pozval bych dámu do Prahy a DAMU. Po té bych si nechal vysvětlit její koncepci práce důležitého ministerstva a chtěl vědět něco víc o ukrajinských kritériích na obsazení funkce ministra.

Polské blábolení o vině Ruska za neplacení válečných reparací (1.9), nabídka Ukrajině přátelské pomoci formou dodávek (prý amerického a zcela jistě i ruského) plynu, včetně odůvodňování jedno-vektorové zahraniční politiky, představuje téměř ideální pozvánku pro příchod osudu zcela jiné kvality, než Poláci očekávají. Osud Polska 1939 se bude Polákům jevit při srovnání s tím, co je čeká, nestane-li se zázrak, jako procházka růžovou zahradou. Nabízejí se otázky. Například: O čem je vlastně V4 a jakou roli v ní má přidělenou česká kotlina? Co ví vláda ČR o Just act 447? Co vědí mladí europeisté, historici a politologové o plánu Judenpolonie 1916, nebo dokonce o Naumanově plánu z roku 1915, který podle mne nabývá nových kontur? Do třetice několik slov k německému politikovi, neúspěšnému kandidátu na funkci prezidenta EK, jinak úspěšnému panu Manfred Weberovi.

Pan Weber (1972) představuje generaci rodičů sněhových vloček, která je částí podobenství o těhotenství, uvedeného v závěru první časti příspěvku o konci liberalismu. Česká veřejnost o něm ještě uslyší. Kdy a Proč? Až přijde doba krájení a dělení chleba. A ta přijde brzo.

V bavorských státních volbách v roce 2003 se stal Weber nejmladším poslancem, bylo mu 29 let. V současné době je nejmladším předsedou skupiny Evropská lidová strana (EPP) v její historii. Doporučuji se individuálně seznámit s jeho politickou aktivitou a názory. Z časových důvodů se omezuji na jeho názor ve spojení s projektemNord Stream-2a polskými médii, například Polska Times: Ein politisches und kein wirtschaftliches Projekt – politický a žádný hospodářský projekt. To si dovoluje hlásat občan státu, který má prioritní zájem na stavbě projektu a dodávkách plynu z RF. V Evropě dnes totiž neexistuje žádná reálná alternativa dodávek, nutných pro vývoj a udržení hospodářství alespoň na současné úrovni. Zmiňuji se o panu Weberovi, protože měl podporu kancléřky a současně svoji vyhrůžkou, že v případě zvolení prezidentem EK Nord Stream 2 zastaví, kancléřku zradil.

Zrada, politická korektnost a moc jako anděl, umožňují politikům uvedených v příspěvku pracovat pokrytecky dnem a nocí jako čerti, aby mohli konat v ráji moci. Ti, kdo to nepochopí, mohou očekávat podobný osud, jako profesor antropologie Evergreen State College (Washington), Bret Weinstone, demokrat, který po odmítnutí návrhu studentů – uspořádat Den bez bílých přednášejících – ztratil práci. Zajímavé je i nedovolení vstupu a přednášky ex- ředitele CIA, David Petraeus, na New York University, jehož referát také neodpovídal požadavkům studentů. Proto není divu, že britský spisovatel a pedagog, Tom Bennett napsal o mladých studentech v The Telegraph v 2016 a s čím já plně souhlasím na základě zkušenosti: Když přijdou na univerzitu, již mají strach, protože se vše odlišuje od jejich představ. Proto hledají v posluchárnách ochranu a bezpečí, ne však tvořeni a znalosti. V praxi to vypadá tak, že se všemi silami snaží dělat dojem, že jejich mnoho, že je to většina – sněhových vloček, která nepotřebuje poslouchat sporné nebo jim nepříjemné názory a myšlenky. Komu není rady, tomu není pomoci. Souhlasu netřeba.

Vyšlo na Vasevec.cz. Publikováno se souhlasem vydavatele