Bývalý prezident, který největší arabské zemi vládl po tři desítky let, byl svržen před téměř čtyřmi lety během statisícových demonstrací. To bylo na přelomu ledna a února 2011.

Na rozdíl od tuniského kolegy Ben Alího Mubárak odmítl uprchnout, ale také se nepokusil zabránit revoluci masivním nasazením armády – ta mu tehdy možná vypověděla poslušnost ve snaze nezbavit se možnosti pokračovat jako nezávislá politická síla i po změně poměrů.

Sesazený diktátor pak čelil několika obžalobám, z nichž nejtěžší bylo obvinění z podílu na smrti stovek lidí, zabitých během oněch několika dnů, kdy se hrálo o to, kdo nakonec převáží, zda režim nebo demonstranti. Žádný rozkaz masakrovat lidi ovšem Mubárak pravděpodobně nevydal.

Za roli při násilném potlačování protestů také čelilo žalobě 170 policejních důstojníků a činitelů bezpečnostních složek. Většinou byli zbaveni viny nebo dostali malé tresty.

Mubárak, symbol celého režimu, byl ovšem odsouzen, a to v roce 2012, kdy ještě pořád trvala revoluční fáze egyptské transformace a vedle starých struktur, které v Egyptě přežily v byrokracii, armádě a částečně i justici, se prosazovaly nové síly, zejména Muslimské bratrstvo.

Současný rozsudek tedy zvrátil předchozí rozhodnutí, podle kterého byl před dvěma lety Mubárak odsouzen na doživotí. Pravděpodobně nepůjde hned na svobodu, protože byl již dříve odsouzen na tři roky za zpronevěru.

Svůj trest si ovšem odpykává v nemocnici a je pravděpodobné, že se do žádné cely se už nevrátí a za pár měsíců bude propuštěn. Spolu s ním bylo zproštěno obžaloby několik vysokých velitelů, obžalovaných za stejné činy.

Jeho osvobození je totiž všeobecně považováno za stvrzení, že věci se v Egyptě pomalu vrátily tam, kde byly za Mubárakova „starého režimu“. Osvobození bývalého diktátora pak část veřejnosti vnímá jako bolestnou připomínku šancí, které se před nimi před necelými čtyřmi lety otevřely, a také toho, kde je Egypt nyní.

Okamžitě po oznámení o Mubárakově zproštění proto do ulic vyšly tisíce lidí, kteří proti soudnímu rozhodnutí protestovali. Nepochybně šlo o představitele různých sil, včetně levicových aktivistů, ale pravděpodobně velkou část z demonstrantů tvoří příznivci Muslimského bratrstva.

Bratrstvo bylo vloni sesazeno armádou s odůvodněním, že islamisté se chystají zavést v zemi vlastní diktaturu. To bylo docela dobře možné, ovšem místo islamistické diktatury nastoupil autoritativní režim pod taktovkou armády.

Je příznačné, že den poté, co byl Mubárak zproštěn viny, jiný egyptský soud udělil několika představitelům Muslimského bratrstva vysoké tresty.

Už před tím úřady uvěznily tisíce členů bratrstva, a nejen jich, ale i představitelů třetí síly, totiž těch, kdo nesouhlasí ani s islamisty, ani s armádně-byrokratickou klikou, ale žádají otevřenou společnost a svobodné volby.

Tito nositelé étosu původní egyptské revoluce však byli už dávno odstaveni na vedlejší kolej.

Bylo by vlastně ironické, kdyby staronový režim generála Sísího, nyní prezidenta bez uniformy, Mubáraka neosvobodil.

Při nastolování nových pořádků totiž armáda zabila mnohem víc lidí, než jich měl podle obžaloby zabít Mubárak. A ještě více než Mubárakův režim utahuje šrouby občanské společnosti, svobodě projevu a vůbec všem kritikům.

Nový režim, který má své kořeny v tom předminulém, Mubárakově, se však paradoxně a přesto vlastně logicky hlásí k odkazu revoluce z roku 2011.

A tak mohl v pondělí prezident Sísí prohlásil, že stojí v čele „nového Egypta“, který „vyrůstá z revolucí 25. ledna a 30. června“ – tedy z původního lidového převratu roku 2011 i z vojenského převratu loňského roku (který se ovšem také odehrál za podpory velké části veřejnosti).

A aby byla syntéza předrevolučního a porevolučního režimu dokonalá, slíbil prezident odškodnit mučedníky revoluce a jejich rodiny.

To se ovšem nepochybně nebude týkat těch, kdo zemřeli během loňského převratu na straně příznivců Muslimského bratrstva ani těch, kdo byli uvězněni za to, že žádali svobodu. 

Komentář zazněl v pořadu Českého rozhlasu Plus Názory a argumenty  Publikováno se souhlasem vydavatele.