Zaujal mě článek, který o roce 1968 napsal Zbyněk Hutar a nazval ho Dubček, Smrkovský nebo Kriegel nebyli žádní „naši“. Příště se ptejte Rádia Jerevan (k přečtení ZDE). S mnoha myšlenkami v textu se dá souhlasit, ale je tu mnoho „ale“.

Aby se prosadila skutečná demokracie

Autor argumentuje příliš dnešním jazykem, tj. „demokraticky právnicky“. Jde ale o to, že na Zemi spolu bojují dva věčné systémy, kdy ten západní okruh je od samých začátků „vodní“, tj. Hadu sloužící, a z tohoto důvodu vlastně nikdy nebyl žádný demokratický režim skutečně demokratický. Kdo měl dost peněz – a Had právě ty peníze má – zaplatí si reklamu, noviny, politické strany atd. a vždycky vyhraje. Aby mohla zvítězit skutečná demokracie, musely by být všechny mediální zdroje také demokratické, každá falešná zpráva tvrdě trestána, musela by být absolutní kontrola nad příspěvky všech politických subjektů. I kdyby tady taková snaha byla, byla by v dnešních podmínkách stavu lidského vědomí neuskutečnitelná. Z toho plyne, že veškerá západní demokracie byla, je a bude plutokracií, čili vládou vodního chtonického Hada. Jak chápu pojmy „chtonický“ a „Had“ a další s tím související otázky, objasňuji ve své nedávno dotištěné knize Kořeny indoevropské duchovní tradice.

Měli jste v rodině věřícího komunistu?

Proti síle Hada vystupovala v minulém století moc, která se sice nesla na omylné ideologii marxismu, ale jako ideál měla socialismus, boj proti Hadovi. Pro takový boj byla nepochybně většina národa, protože po Mnichovu a následném vítězství Rudé armády věřila – a to nikoliv z donucení – na nový svět. Kdo měl v rodině věřícího a nikoliv pouze prospěchářského komunistu, tak ví, že taková víra v nový svět byla autentická a živá. Lidé mají vždycky sen, krásně vymalovaný, ale málokdo, jestli vůbec kdo, dokáže domyslet všechny souvislosti a problémy, které realizace toho snu sebou přinese.

Proplout mezi Skyllou a Charybdou

Postavit se korumpujícímu kapitálu není ovšem možné na současném půdorysu demokracie, protože Had všechny uplatí. Zde je zapotřebí nejdříve šířit duchovní učení, které máme už tisíce let k dispozici a na které jsme mezitím zapomněli. Jde o „sanátana vidyá“, tradici „věčné moudrosti“, nauku o pravém Světle poznání, chránící ušlechtilého člověka a proto i celou společnost, nauku, která byla po tisíciletí základem indoevropského myšlení. Teprve až se lidé sami přesvědčí o její blahodárnosti pro své životy, může být tato duchovní škola, – již všemi ctěná a na základě většinového souhlasu – disciplinovaně prosazována a korupce zkrocena. Snahu tvrdě čelit nadvládě světového kapitálu můžeme pozorovat v nedemokratickém světě. Nacházíme ji u buddhistů, bráhmanů, imámů, šamanů, atd. a v neposlední řadě u skutečných světských monarchů, kteří trvají na své nezávislosti. Všem jmenovaným ovšem hrozí, že jejich režim „ve snaze potlačit zkázonosné důsledky nadvlády všeho spodního a nezodpovědného zotročí vždy člověka a lidskou společnost těmi nejpřísnějšími a život téměř zastavujícími příkazy,“ jak o tom a duchovní nauce Světla poznání, která jediná může prolomit tuto kvadraturu kruhu mezi korumpující nadvládou peněz a diktaturou, píšu ve své výše zmiňované knize.

Brežněv nedohlédnul

Viděno dnešní optikou, idea „avantgardy“ v komunismu pouze napodobovala všechny duchovní školy a ani to jinak být nemohlo. Lidé tehdejší doby v komunistech většinou neviděli pouhou „vzpouru zločinců“ proti lidu, jak naznačuje v úvodu zmiňovaný článek. Tímto směrem uvažovali nejčastěji ti majetní a privilegovaní, chudých však byla většina. Lidé proto nadávali, remcali, ale proti socialismu za kapitalismus bojovat – kromě pár lidí, jako byla Milada Horáková – skutečně nechtěli. Brežněv a jeho lidi udělali podle mě velkou chybu, že nenechali vývoj u nás být, že se rozhodli pro násilí. Právě proto, že lidé chtěli socialismus a že sousední země byly plně pacifikované v rámci sovětského bloku, došlo by u nás během vývoje několika měsíců k tomu, že by sami reformní komunisté – a nikoliv Rusové – museli začít potlačovat antisocialistické agendy v zemi, které by se svou spoluprací se Západem (Havel atd.) zprofanovaly, a reformní hnutí by tak bylo „očkované“ proti totálnímu převratu a vykradení země, tak jak k tomu došlo po roce 1989.

Ten, kdo je šťastný

Okupace v roce 1968 způsobila, že lidé na socialismus moskevského typu zanevřeli, víra v „nový svět“ padla, a tím se otevřela cesta k „sametové revoluci“, tj. k totální nadvládě Hada. Téměř nic nám zde již nepatří, politiku i bankovnictví řídí cizina, ztratili jsme dokonce samostatnost – jsme bezmocná provincie ovládaná a řízená zvnějšku. Ten, kdo tohle nevnímá a je šťastný, je spodinový člověk bez vlasti. Celý vývoj po roce 1989 komunisté předvídali, měli bychom se jim za to omluvit. Co je však neomluvitelné, je jejich plebejská víra v plebejského člověka.

(Autor článku, Mgr. Jan Kozák, je český religionista a překladatel ze sanskrtu. Své myšlenky ozřejmuje ve vlastním nakladatelství Bibliotheca gnostica.)