Z výše zmíněného autorčina článku (je k přečtení ZDE) jsem se nedozvěděl ono hlavní, a to sice proč je možné považovat peníze za jazyk a jak tento jazyk funguje. Obecně vzato však peníze, ostatně jako všechno ve světě, podléhají proměně svého smyslu. Prošly tedy vývojem od prvotního jasného a zdárného až po ztekutění tohoto smyslu ve vodách potopy, tj. do dnešního stavu.

Čas jako démonská nápodoba věčnosti

Jak píšu ve své knize Kořeny indoevropské duchovní tradice, bylo zlato původně hmotným adekvátem samotného božského Světla, používání zlatých mincí pak napodobováním božských věčných hodnot. Ty se však vždy během stálého otáčení světa zde dole rozřeďují a proměňují z toho věčného a stálého v ono časové a pomíjející (čas jako démonská nápodoba věčnosti) a Ten neviditelný, Aidoneos, Adonaj, Hádés začne kralovat. Samotné přemýšlení autorky o smyslu peněz a jeho vývoji je chvályhodné, avšak již podle nejasnosti termínů („peníze jsou jazyk v nemetaforickém smyslu“, „peníze pojaté jako zvědomělý jazyk“), je jasné, že si autorka plete vědu a poznání s libovolným fantazírováním: „nebojme se otevřít stavidla lidské imaginace“. Chybí jí základní vážnost doprovázející hledání pravdy, je rozpustile a liberalisticky „volnomyšlenkářská“, domnívá se, že říct něco nového, byť úplně nesmyslného, je úkolem pokroku a moderny: „fakt, že peníze – stejně jako jazyk – jsou emergentní (z nevědomí a podvědomí člověka se pomalu vynořující) fenomén, takže my jsme peníze „dělali“ ještě dřív, než jsme jim začínali o trochu lépe rozumět“.

Není víla vlastně kámen?

Výše zmíněné rozpustilé srovnávání fenoménu jazyka a peněz je úplným nesmyslem, který odpovídá frivolnosti dnešního feministického a nevázaného způsobu myšlení „při kafíčku“, kdy se například může spekulovat: „Není víla vlastně kámen? Nebo možná, že je víla šípkový čaj?“ Každopádně autorka na sebe prozrazuje, že vůbec nemá ani tušení, co jazyk vlastně je. Jeho vnitřní podstatou a náplní je totiž Světlo poznání („idea“), které nás pozvedává z materialistického spánku do metafyzických sfér ducha. Peníze jsou pak potom pravý opak. Je ovšem pravdou, že za své nepochopení autorka sama nemůže. Dnešní svět právě související vlastnost řeči – její pathos, rytmus a hudebnost – neguje a popírá, doslova ji svým neprobuzeným pohledem umrtvuje, ochlazuje a materializuje, snaží se považovat řeč pouze za řadu znaků a symbolů s přiřazenými významy, které dokáže chápat i počítač, chápat ji pouze jako majetek světa hmoty a nerozeznávat její božskou osvobozovací funkci. Výrok, že „lidská řeč je dar od Boha“ proto není vůbec zaostalý názor tmářských náboženství, jak ho odsuzuje Kotišová, ale prastará a důležitá pravda. Jde ovšem o dar ne od dnešního vševládnoucího boha Jahveho, ale od toho Boha, kterého naši předkové nazývali Puruša – Věčný Člověk.

Vládne sám Neviditelný

Nutno podotknout, že nejsem odborník na finance, i když si příslušné články pročítám, neboť mě fenomén dnešní ekvilibristiky až čarodějnictví, které se s penězi provádí, fascinuje. Například stati Václava Umlaufa na serveru Nová republika považuji za velmi přínosné osvětlení. Vyplývá z nich, že bronzový Had hledal tak dlouho cestu, jak očesávat obyvatelstvo neviditelným způsobem, sám Neviditelný (Aidoneos, Adonaj), až ji našel. Peníze, dříve kryté králem z boží milosti, jsou „kredity“, tj. důvěra v toho, kdo nám vládne. Jestliže dnes vládne věrolomnost a podvod, je jasné, že hodnota této důvěry se blíží nule.

(Autor, Mgr. Jan Kozák, je český religionista a překladatel ze sanskrtu. V tomto článku použité pojmy ozřejmuje jak ve své výše zmiňované knize Kořeny indoevropské duchovní tradice, tak v ostatních titulech vlastního nakladatelství Bibliotheca gnostica.)

Poznámka redakce:
Na čtvrteční článek Miluš Kotišové vyšla včera navíc odezva ekonoma Milana Barny (k přečtení ZDE). Samotného Jana Kozáka pak pochvalně zmiňuje profesor RNDr. Ivo Budil, Ph.D., DSc. v závěru rozhovoru, kde s ním PL bilancovaly uplynulý rok (k přečtení ZDE).