Já jsem tehdy žil v Plzni, pracoval ve škodovce a večerně dokončoval studium na střední škole. Jaro 68 jsem se spolužáky a kamarády prožíval velmi intenzivně, reformám a uvolnění poměrů jsem vítal a novému vedení státu věřil. O vstupu armád jsem se dozvěděl ráno 21.8. z rozhlasu a ihned jsem s manželkou šel do centra Plzně. Na náměstí Republiky již byla spousta lidí, dav obklopoval obrněnce a diskutovali s vojáky, nadával jim a posílal je domů. Ti nám ukazovali, že v samopalech nemají zásobníky a byli ze všeho evidentně nejistí, až vyděšení. Po dnes Klatovské třídě jsme se přesunuli na Chodské náměstí, kde rovněž stály tanky a hloučky lidí a dále až k rozhlasu na náměstí Míru, kde se situace opakovala. Nikde jsem za celou tu dobu neslyšel střelbu ani neviděl nějaké zraněné. Ani později jsem od nikoho neslyšel, že by se v Plzni střílelo nebo byl někdo raněn nebo zabit. Musel jsem na odpolední, tak jsem šel po jedné odpoledne do práce a manželka domů. V práci jsme samozřejmě vše probírali a nás mladé zarazilo, že řada starších dělníků vstup armád buď vítala, nebo se k tomu nevyjadřovala. Ti nejstarší říkali: „Vy jste nezažili nezaměstnanost za první republiky, ani válku a bombardování. Jsme rádi, že máme práci a že zase bude klid“. Neuměl jsem tyto jejich postoje pochopit. Dnes už samozřejmě ano. Ve škole a s kamarády jsme byli jednotní, tvrdě jsme vstup armád odsuzovali a doufali, že se vše k lepšímu obrátí. Marně. Z Plzně tanky a vojáci po pár dnech zcela zmizeli. Vše jsem pak už vnímal jen prostřednictvím televize a novin. Situace se měnila. Nápisy „ okupanti, táhněte domů“ a podobné byly zabíleny, z výloh a plotu na náměstí Republiky zmizely plakáty a přibité průkazky přátel SSSR a stranické legitimace členů KSČ. Své názory jsem neměnil a velmi negativně jsem vnímal celý vývoj ve státě. Poslední větší vzepětí lidí přišlo v lednu následujícího roku po upálení Palacha. Další mrtví už takové emoce nevyvolali.

Ale život šel dál. V červnu 1969 jsem odmaturoval a politická témata pomalu ustupovala do pozadí. S blížícím se ročním výročím vstupu vojsk jsme se s přáteli opět intenzivně k situaci vraceli. Na protest jsem v poledne 21.8. spustil v práci sirénu. Za chvíli už si pro mě přišli policisté a odvedli mě k výslechu. Chovali se slušně, ale snažili se ze mě vymámit s kým jsem to připravoval, s kým ze zahraničí se stýkám a podobně. Protože nic takového neexistovalo, tak bylo celkem snadné vzdorovat. Trval jsem na tom, že jsem tím sám protestoval proti vstupu a přítomností cizí armády na našem území. Po několika hodinách výslech skončil a odvezli mě do věznice na Bory. Noční pobyt na samotce byl pro mě šokem, ale ráno mě propustili. Později jsem se dozvěděl, že se za mě zaručili v práci ti staří dělníci, které jsem tak odsuzoval za jejich postoje. Vše samozřejmě neskončilo. Byl jsem odsouzen na 3 měsíce s podmíněným odkladem na dva roky.

Z bytových důvodů jsem z Plzně v roce 1970 odešel do Sokolova, kde jsem dostal nový, velký tří pokojový byt (pro zajímavost, měsíční nájemné a poplatky za teplo, vodu, odpad a vše ostatní činil 340,- Kč při mém čistém měsíčním příjmu v nepřetržitém provozu 3.000,- Kč v roce 1972) a pracoval jsem jako strojvedoucí na různých povrchových uhelných dolech, později jako technik tehdejšího koncernu HDB Sokolov.

Dnes jsem ještě mírně aktivní důchodce a rok 1968 už je jen dávnou vzpomínkou. Připomenout si jej ano, ale zdůrazňovat neustále tu hrůzu okupace a téměř zničení vývoje našeho státu považuji za nesmysl. Jistě, v Praze a i jinde to stálo lidské životy, až sto tisíc lidí zemi opustilo, mnozí přišli o práci a možná stovky byly za své postoje a názory vězněni. Jedno poučení si ze všeho můžeme vzít. V naší moderní historii nás naši „spojenci“ vždy zradily. V roce 1938 Anglie a Francie a v roce 1968 již zaniklý Sovětský svaz. Přes tyto zkušenosti se dnes sami podílíme na agresi a okupaci ve vzdálených zemích, nebo tyto agrese podporujeme. A v Iráku, Avghanistánu, Libii, Sýrii a jinde se jedná o statisíce a miliony mrtvých a desítky miliony uprchlíků. Jsme nepoučitelní.

Jan Lepič, Bublava