Nedočkavě počítáme nahlas poslední vteřiny do závěrečné sirény. Konec! Zcela zaplněná hospoda „U slunce“ vybuchuje neskrývaným nadšením, radostí šílí a neznámí lidé si navzájem objednávají další panáky.
S Emilem a Petrem, kamarády ze kbelských kasáren, se rozhodujeme, že opět pojedeme – tak jako před týdnem – na Václavák. Zastavujeme linkový autobus, bleskově přemluvíme řidiče i cestující na zastávce a jedeme přímo do centra, cestou ještě přibíráme náhodné pasažéry.

Noční náměstí je již téměř celé zaplněno a další rozjásané davy se hrnou. Nekonečný proud lidí nadržených dlouho potlačovanou potřebou opět si svobodně nahlas zakřičet, otevřeně vyjádřit své názory na nepřijatelnost okupace a pokračující pokrytectví doby, spontánně využil nečekané příležitosti nikým neorganizovaných masových oslav hokejových vítězství. „Vy nám tanky, my vám branky!“ zněla odplata malého Davida surovému Goliáši. Nad náměstím blikal improvizovaný neon s výsledky obou utkání, povlávaly československé vlajky a doma narychlo zhotovené transparenty.

Zmítáni davem jsme byli vrženi až ke koni. Prostranství dokola slavného Myslbekova pomníku bylo tehdy úmyslně osázeno tújemi v kbelících, které tak vytvářely malý lesík, jenž Pražané vtipně přejmenovali na Štrougalovy sady. Tyto túje však neměly chránit patrona české země sv. Václava, nýbrž měly zabránit nepovolenému kladení pietních květin a zapalování pamětních svíček, tedy zcela znemožnit projevy úcty soudobým českým světcům – dvěma hrdinným Janům, kteří před jedním či dvěma měsíci nedaleko odtud dobrovolně obětovali své mladé životy, aby probudili národ z těžké letargie a posrpnové skepse!

Bez dlouhých řečí jsme se s Emilem Veselým a Petrem Tschakertem na místě dohodli, že zábrany zlikvidujeme a obnovíme a vyčistíme prostor piety obou nesmrtelných Janů! Za ochotného přispění četných přihlížejících jsme vytvořili řetěz a za bouřlivého souhlasu davů jsme v mžiku celý prostor vyčistili. Akce neunikla pozornosti řady fotografů, z nichž se mi jeden příliš nezdál, svůj profesionální objektiv zaměřoval přednostně na naše obličeje. Prý fotografuje pouze pro vlastní potřebu a na památku pro své děti.

Blížila se půlnoc a nepovolená demonstrace se měnila v nefalšovanou lidovou veselici. Lidé se chovali jako opití štěstím z výher nad nenáviděnými Sověty, radostně se na sebe usmívali , po měsících opatrné bázně spolu opět otevřeně a vášnivě diskutovali – stejně jako před rokem; jakoby snad úplně zapomněli na krutou realitu postupující normalizace. Díky skvělým výhrám hokejistů se jim na chvilku vrátila zpátky národní hrdost a zapomenuté vlastenectví, ukradené pocity volnosti a nespoutané svobody, dočasně se jim vzpřímila a narovnala páteř. Étos stockholmských vítězství všechny přítomné prostoupil: „My všichni tady, my přítomní zde na Václaváku jsme také vítězi!!“

Všeobecně sdílené nadšení na náměstí působilo jako opium, zdálo se, že stačí jenom svorně chtít a kýženému návratu do doby před 21. srpen 1968 nemůže nikdo a nic zabránit! Výhrami zdrogovaní naivně doufali, že jednoduše postačí, když budeme vespolek jako národ i nadále jednotni a hrdě nezlomeni jako je tomu o dnešní noci na Václaváku a všechny nepřátele porazíme i zítra!

Náměstí pulsovalo upřímnou nadějí a bezměrným optimismem, úžasná atmosféra byla neopakovatelná. Nikdy jsem tam už nezažil tolik nadšených lidí a takovou pozitivní náladu, ani v listopadových dnech 1989!

Náhle jsem v nepřehledném davu, přelévajícím se od zdi ke zdi, takže ani auta už nemohla jezdit, nečekaně narazil na obávaného důstojníka z kbelského letiště, který proslul nekompromisní přísností a téměř vynalézavou pedantností. Celý rozzářený se ke mně dral, aby mi – k mému neskrývanému úžasu – radostí celý bez sebe pogratuloval ke společnému vítězství! Tento šéflékař pluku MUDr. Milan Jozef byl přitom v naší armádě jediný, jenž současně pilotoval tryskáče.

Pojednou mne zastavil cinkot rozbíjeného skla; ocitl jsem se před výkladem kanceláře pražského zastoupení sovětské letecké společnosti Aeroflot. Vedle hromady dlažebních kostek, navezených tu ráno asi náhodou, neboť žádný chodník se zde neopravoval, osamoceně postával prošedivělý podpraporčík Veřejné bezpečnosti, který nikoho neomezoval, pouze každého při vlezu do kanceláře dobrosrdečně varoval před pořezáním od střepin.

Zvědavý jsem prolezl úzkým otvorem v rozbitém skle také a uvnitř spatřil tři pány v dlouhých zimnících, kterak kvapně opouštějí tuto jedinou místnost a vcházejí dále do domu a pečlivě za sebou zamykají dveře. V místnosti, jež byla až na pár kusů nábytku zcela vyprázdněná, se už pohybovalo asi pět dalších zvědavců, kteří si však nemohli odnést žádnou trofej, neboť kromě několika katalogů, letových řádů a prospektů tam nezůstalo vůbec nic – ani jeden popelník, hrníček , sklenička či tužka. Vše bylo předem důkladně vyklizeno. Když jsem vylézal z Aeroflotu, ještě nikdo nic neničil, nevyhazoval, ani nezapaloval.

Bouřlivá noc a nekorigovaný optimismus nebraly konce. Zapředl jsem se do nezvykle příjemného a zároveň velice zajímavého rozhovoru s neznámým postarším manželským párem, který nás, šest nahodilých diskutujících, nakonec pozval k sobě domů, do překrásného a pečlivě udržovaného stylového secesního domu na Starém Městě. Otevřeli láhev vzácného francouzského koňaku se slovy: “Měli jsme ji sice schovanou na oslavu blížících se 100. narozenin manžela, ale myslíme si, že takovou velkou radost jako dnes v noci už v životě nezažijeme!“

Bohužel, měli pravdu, již za pár dní se dostavila ledová sprcha; neohlášen přiletěl do Prahy s kamarilou generálů maršál Grečko, sovětský ministr obrany, který se netajil s přáním zavést v každém okrese sovětskou vojenskou komandaturu, a tak bezprostředně řídit veškerý život v Československu.

Také v kasárnách se prudce zostřil režim, byla vyhlášena pohotovost, zakázány vycházky a především se z ministerstva dostavila kontrarozvědka s jasným zadáním nalézt a vyslechnout všechny účastníky protisovětských a protistátních demonstrací na Václavském náměstí. Svolali proto všechny důstojníky a praporčíky z povolání z celé kbelské posádky a předložili jim mj. též fotografie z Václavského náměstí. Usilovně zde pátrali zejména po jistém svobodníkovi – absolventovi letectva, neboť měli nezvratně zjištěno, že v současné době slouží v této hodnosti v celé čs. armádě pouze jediný, a to právě ve Kbelích.

Gážisté svolaní ve Kbelích mne však na předložených profesionálních fotografiích nepoznávali, byť podoba byla docela věrná. Všichni mě přitom dobře znali, neboť jsem v celých kasárnách výhradně já, jako výstrojní podnáčelník, osobně zajišťoval jejich vystrojování, za fasované body jsem jim prodával čepice a další oděvní součástky, často u mne žadonili o nedostatkové modré uniformy, opětovně zaváděné u letectva. Přesto mne na fotografiích nikdo z nich nepoznal. (Dodatečně po půl století: Velké díky, pánové!)

Další dotazování kontrarozvědčíků rázně utnul šéflékař pluku MUDr. Milan Jozef resolutním prohlášením, že v dané době ležel dotyčný svobodník absolvent J.Š v kritickém stavu s vysokými horečkami na ošetřovně, což on osobně každou hodinu ověřoval, dokonce uvažoval o převozu nemocného do nemocnice ve Střešovicích, jak dosvědčují též zápisy v Lékařské knize!

Díky hokejistům během obou vzrušených pátků (po vítězných zápasech ČSSR versus SSSR dne 21. března 1969 2:0 a dne 28. března 1969 4:3) hluboce uražený a ponížený národ alespoň na moment pozvedl hlavu a na dlouhou dobu se tak naposledy nadýchl trochu svobody; obě výhry se staly .března morální satisfakcí za krutou porážku Pražského jara i vítanou záminkou pro dlouhodobé zostření režimu v gubernii.

Vyšlo na Vasevec.cz. Publikováno se souhlasem vydavatele