Tentokrát asi dáme za pravdu politikům, pokud tvrdí, že vzájemné vztahy jsou velmi dobré, byť jde o obvyklou diplomatickou frázi.

Ta ovšem vyznívá ještě frázovitěji, protože většina z nás si pamatuje dobu, kdy jsme byli součástí jednoho státu a této diplomatické mluvy nebylo zapotřebí.

Vlády kupodivu – aspoň podle oficiálního vyjádření – nerokovaly o žádných veledůležitých a strategických otázkách, ale soustředily se na možnosti spolupráce v oblastech, jako je sport, justice nebo armáda. Může to znamenat, že jsme si tak blízcí, že žádné důležité problémy nemáme. Na druhou stranu to stejně tak může znamenat, že jsme se ocitli na rozdílných trajektoriích a otázek společného zájmu je velice málo.

Ani demonstrovaná bezproblémovost ale nedokázala zakrýt rezidua dřívějších ambivalentních postojů. Převládající český postoj, který byl vždy Slovákům trnem v oku, předvedl v kondenzované podobě den před tím na úvod svého posledního vystoupení u příležitosti státního svátku 28. října český prezident Václav Klaus, když prohlásil: "Sešli jsme se na tomto historickém místě, abychom si připomněli, že novodobému českému státu přibyl další rok. Od vzniku naší republiky zanedlouho uplyne již sto let."

Samozřejmost, s jakou přisoudil Slovákům roli přívažku, dokázala ještě po dvaceti letech od takzvaně spořádaného rozchodu přimět jeden z nejčtenějších slovenských deníků, aby napsal, že "Klaus plácá nesmysly téměř vždy, když promluví".

Češi opravdu vždy vnímali československý stát jako svůj a z toho vycházel převládající postoj, že pokud Slováci požadují další a další privilegia, a tím oslabování společného státu, tak ať radši jdou. Češi rádi hovořili o Slovácích jako o mladším a nedospělém – možná pubertálním – bratrovi, který cítí potřebu se emancipovat, a proto dělá problémy. Pouze hrstka intelektuálů varovala před českou tendencí vytěsňovat jiné národnosti, zbavovat se jich, a směřovat tak k etnicky čistému národnímu státu.

Naproti tomu se drtivá většina obyvatel Slovenské republiky – soudě aspoň podle jejich politické reprezentace – cítila ve federaci utlačena a přála si jinou podobu státu, na kterou ovšem česká reprezentace odmítla přistoupit.

Po rozdělení společného státu si Slováci prodělali dosti bouřlivý vývoj, skutečně nikoli nepodobný turbulencím pubertálního mladíka, kdy si zvolili populistu Mečiara a pod jeho vůdcovstvím se dostali téměř na okraj civilizovaného světa. Naštěstí se brzy vzpamatovali, stihli vstoupit společně s Čechy do NATO i do EU a pak nastoupili nenápadnou, ale docela cílevědomou cestu směřující k integraci do evropského společenství, kterou sdílely jak pravicové, tak levicové vlády.

Češi se naproti tomu utvrzovali v přesvědčení, že se rozpadem státu vlastně nic podstatného nestalo. Hleděli s pýchou na svoji minulost a vykreslovali barvotiskové mýty o vlastní kulturní a intelektuální výjimečnosti. Zároveň ve všech pádech skloňovali suverenitu a svrchovanost národního státu. Sebestředný pohled, který si kromě jiného nechali vnutit právě od Václava Klause, spatřoval v evropské integraci jen prostředek k čerpání peněz bez jakékoli odpovědnosti k celku. Vše nebylo ještě tak patrné v dobách, kdy se obecně dařilo dobře, ale odpovědnost a vyspělost se projevila především v době krize.

A zde se nelze ubránit dojmu, že Slováci se chovali a chovají mnohem odpovědněji, dospěleji a cílevědoměji než Češi, u kterých se projevuje stará bolest, totiž že nemají žádný skutečný cíl, pokud za něj neopovažujeme snahu vytěžit ze všeho co nejvíce, pokud možno za co nejmenších obětí.

Prostě se obrátily role. Slováci již nepřipomínají pubertálního mladíka, ale dospělého muže, který kráčí za svým cílem. A Češi bohužel více než staršího rozumného bratra ztělesňují zlenivělého hospodského strejdu, který všem radí a vzpomíná na doby, kdy se na vojně dokázal zašít, aby nemusel na rajóny.

Nakonec o tom, že Slováci mají proti nám náskok, svědčí i skutečnost, že sebevražedný proces likvidace pravicových stran, který sledujeme v současné době u nás, mají Slováci již dávno za sebou. 

Komentář zazněl v pořadu Českého rozhlasu 6 Názory a argumenty  Publikováno se souhlasem vydavatele