Přitažlivost přímé volby je umocněna tím, že prezident republiky je naším bezbožným národem chápán napůl jako náhražka spasitele a je tedy spojován s obrovským očekáváním. Úřad prezidenta je jedním z mála pevných bodů naší nesamozřejmé a problematické státnosti a projektujeme si do něho majestát mocnáře z boží milosti, který nás ochrání před všemi ranami osudu. Tak tomu bylo od dob Masaryka vždy a plně se to projevilo zejména v dobách krizí, ať již v roce 38, 48 nebo 68. 

Média - včetně takzvaně známých osobností - do této směsice emocí a neopodstatněných nadějí příliš rozumu nepřinášejí, naopak ve snaze využít zajmu veřejnosti a zvýšit si náklad a sledovanost notně přilévají emocí do ohně. Již samotná volba osobností nese riziko, že si do dotyčného projektujeme své tajné tužby nebo naopak to, co si sami stydíme přiznat. Karel Schwarzenberg v takovém případě představuje to, co nám schází, tedy bohatství, velký svět a zejména klid a rozvahu v této zmatené době. S Milošem Zemanem se zase můžeme s důvěrou ztotožnit, protože symbolizuje naše tradiční nedobré vlastnosti, jako je sebestřednost, hašteření se sousedy a pokleslý smysl pro humor. 

Výsledkem emocionálně vypjaté atmosféry je ovšem skutečnost, že již nevolíme konkrétního politika pro úřad, který je vybaven konkrétními pravomocemi, ale budeme odpovídat v referendu na otázku, kterou jsme si od jednoho z kandidátů a od jemu nakloněných médií nechali vnutit. Miloš Zeman se například snaží přesvědčit veřejnost, že ve skutečnosti budeme volit o platnosti či neplatnosti Benešových dekretů, případně že jde o referendum o legitimnosti této vlády. Očekává, že takto pootočená volba vybudí ještě větší emoce a přivede k urnám více jeho fanoušků. 

Příznivci Karla Schwarzenberga se naopak snaží z volby prezidenta učinit referendum o opoziční smlouvě, což má aktivizovat odpůrce současného politického establishmentu, symbolizovaném odcházejícím prezidentem Klausem i s jeho nepopulární amnestií. 

V každém případě ale volíme něco, co má se schopností dotyčného politika vykonávat konkrétní úřad pramálo společného. Asi se nelze divit samotným kandidátům a jejich volebním týmům, že se snaží využít každé příležitosti, jak vybudit své příznivce, vinu na všeobecném zmatení pojmů spíše nesou média, když se nejen nesnaží vrátit debatu do racionální roviny, ale naopak vytrvale topí pod kotlem. 

Zmatení pojmů a obrovské očekávání, které volební týmy spolu s médii u veřejnosti vybudily a které ani jeden z kandidátů nemůže splnit, nemůže po čase skončit jinak, než stejně velkým zklamáním. V současné chvíli jsou lidé nadšeni z přímé demokracie a mají pocit, že mají volbu svého malého českého mocnáře ve svých rukou. To samozřejmě - vzhledem k mediální a marketinkové manipulaci - není pravda. Až budou po nějakém čase konfrontování s výsledkem své volby, může se jich zmocnit pocit zmaru a beznaděje. Pokud by výsledkem bylo jen odmytizování prezidentského úřadu, nešlo by o zcela marný proces. Horší by ale bylo, kdyby takové zklamání vyústilo v další nedůvěru v demokratické procesy a demokratické zřízení. 

Pokud jde o posilování skutečného vlivu občanů na rozhodování státu, působí mnohem nadějněji organizace a průběh místních referend, který se konala souběžně s prvním kolem prezidentské volby a v nichž občané rozhodovali o konkrétních záležitostech obce, ať již šlo o výstavbu obřího domu v centru Plzně nebo o drahou výstavbu radnice v Praze 7. Bohužel tyto reálné výsledky fungování občanské společnosti zůstaly poněkud překryty mediálním humbukem kolem volby prezidenta. 

V každém případě tedy můžeme prohlásit s klasikem: Způsob provedení této volby zdá se mi poněkud nešťastným.

Komentář zazněl v pořadu Českého rozhlasu 6 Názory a argumenty  Publikováno se souhlasem vydavatele