ODS, která jinak patří mezi největší odpůrce přímé demokracie, požaduje najednou referendum a ministr Vondra, jinak vyhlášený odborník na rozpočtovou kázeň, brojí proti nakročení k fiskálnímu federalismu, což je prý jedno z největších nebezpečí, které nám dnes hrozí.

Jeden celostátní deník pak uveřejnil článek šéfredaktora renomovaného ekonomického týdeníku, který pateticky na čtenáře apeluje, že přece je naším právem, pokud kolem nás všichni kráčí evidentně do pekel, říci jasně a transparentně, že král je nahý.

Pomineme-li špatnou zkušenost s radami o cestě do pekel, které máme již z dob premiéra Topolánka, jde o těžko uvěřitelnou směsici velikášství a tradičních českých komplexů, kdy jsme opět přesvědčeni, že musíme bojovat proti všem za pravdu, kterou vidíme a známe my. Jde samozřejmě o kýč, jehož realizace nemůže skončit jinak než naším dalším pláčem nad tím, že jsme zůstali sami, protože nás všichni okolo zradili. Zůstává jen otázkou proč noviny, které se deklarují jako seriózní, berou takový kýč vážně. 

O co tak strašného ve smlouvě jde? Jedná se přece o smlouvu o rozpočtové odpovědnosti mezi státy eurozóny, ke které se mohou přidat ostatní státy EU. Zdá se, že kromě Británie budou chtít připojit všechny. Pouze Češi pořád nemají jasno, zda je pro ně smlouva nevýhodná nebo ne, i když nikdo z jejích odpůrců neřekl proč. Závazek a sankce budou pro nás platit až v okamžiku, kdy vstoupíme do eurozóny.

Populistická varování našich národovců před ztrátou naší suverenity má vzbudit dojem, že za problémy Řecka a ostatních států, včetně celé finanční krize, mohou takzvaně nikým nevolení bruselští úředníci, kteří vytvořili neživotaschopný projekt zvaný Evropská unie. A teď nám ještě chtějí diktovat, jak máme sestavovat rozpočet. Nechme stranou otázku, zda by náš rozpočet nedopadl lépe, kdyby ho sestavovali v Bruselu, než když ho sestavuje pan Kalousek.

Důležitější je, že si nikdo z pravicových politiků a komentátorů nevšiml, že to nejsou nikým nevolení Bruselští byrokraté, kdo nám vládne, nýbrž nikým nevolené finanční trhy – případně nikým nevolené ratingové agentury, což je důsledkem uskutečnění teorie o trhu bez přívlastků, který sám vše vyřeší. Všechno, co evropské státy vlastně dělají, je jen reakci na chování finančních trhů. 

Bohužel nikdo z našich národovců nepředstavil evropské integraci alternativu a všichni se tváří, že rozhodování našich politiků představuje kvalitu samu o sobě, aniž by prozradili, proč by tomu tak mělo být. Ale možná mají obhájci naší suverenity pravdu a finanční trhy budou pana Kalouska respektovat více, než respektují evropské státníky.

Ačkoli faktický obsah smlouvy by pro nás rozhodně nepředstavoval závažné ekonomické nebo právní důsledky, pro evropské společenství je naopak možná úplně nejdůležitější její symbolický význam. Tak to v politice i na finančních trzích občas chodí. Smlouva totiž znamená projev vůle udělat něco pro záchranu eura. Přistoupení nebo nepřistoupení ke smlouvě tedy představuje opravdu dost zásadní rozhodnutí. Buď dáme jasně najevo svoje odhodlání směřovat k větší integraci EU, která bude znamenat její posílení v globální konkurenci, nebo naopak předvedeme jen naší vypočítavost a vychytralost, kdy se snažíme jen těžit z výhodní Unie, aniž bychom zas ni převzali spoluodpovědnost. 

Naši politici by tedy před rozhodnutím měli odpovědět na otázku: Chceme být raději chudými, zakomplexovanými, ale hrdými Čechy nebo prosperujícími a odpovědnými Evropany? 

To je, oč tu běží. 

Publikováno se svolením vydavatele.