Doporučit sociálně demokratickým voličům volit Karla Schwarzenberga je politicky nepředstavitelné. Jde o místopředsedu současné vlády, která je mimořádně nepopulární, provádí spoustu asociálních kroků a ČSSD se ji neustále pokouší svrhnout. Karlovi Schwarzenbergovi se ovšem - za vydatné podpory médií - podařilo vzbudit u veřejnosti dojem, že ačkoli je členem vlády, tak s ní nemá vlastně nic společného a nenese za ni odpovědnost. Osobně nikdy proti žádnému z problematických kroků vlády neprotestoval, ani proti nim nic podstatného nepodnikl, ale svými poznámkami - tolik oblíbenými mezi novináři - si vytvořil od vlády jistý - byť virtuální - odstup.

Podobně tomu bylo s absencí jakékoli reakce na nejrůznější výstřelky svého prvního místopředsedy Miroslava Kalouska, jako byly třeba nepokryté útoky na polici v případě žádosti o vydání Vlasty Parkanové. Z čistě technického hlediska politické obratnosti jde o bezesporu úctyhodný výkon, byť zásluhy lze připsat spíše sympatizujícím médiím než samotnému Karlovi Schwarzenbergovi. Nicméně pro vedení ČSSD je těžko přijatelné, aby vyzývalo své voliče k volbě předního člena současné vlády, kterou se každý den snaží tvrdě kritizovat.

Logicky by tedy mělo padnout doporučení volit levicového kandidáta, kterým je Miloš Zeman. Jeho zvolení prezidentem by ovšem představovalo problém, který by mohl ohrozit nejen současné vedení ČSSD, ale ovlivnit i budoucnost sociální demokracie. Miloš Zeman má – eufemisticky řečeno - velmi dobrou paměť a k jeho ne zcela kladným vlastnostem patří i potřeba vracet příkoří, jimž byl v minulosti podroben. Již delší dobu není tajemstvím, že Miloš prahne po pomstě za takzvanou „Akci důchodce“, které ho vyřadila z prezidentské volby v roce 2003 a na které se podílela řada lidí ze současného vedení strany. Tito členové zanesení na černé listině se obávají, že by Miloš Zeman začal ČSSD rozkládat zevnitř. Disponuje zde totiž celkem početnou pátou kolonu a vzhledem k jeho s mimořádnou vynalézavosti a buldočí vytrvalosti lze očekávat, že by byl ve svém úsilí rozložit mateřskou stranu ještě úspěšnější, než byl s podobnou strategií v případě ODS úspěšný Václav Klaus. Ale i současný Klausův vliv na mateřskou ODS je noční můrou řady představitelů ČSSD.

Ostatně Miloš Zeman by nemusel sociální demokracii zcela rozpoltit. Pro splnění jeho cíle by stačilo, kdyby se sociální demokraté začali mezi sebou hašteřit. Jestli totiž voliči nemají něco rádi, tak jsou to vnitřně rozhádané strany. Přitom parlamentní volby nás čekají již příští rok.

Zdá se, že v této situaci zvolilo vedení ČSSD klasický český postoj. Na jedné straně sice oficiálně deklaruje podporu Miloši Zemanovi, mimo oficiální sféru ale lze očekávat – řečeno Klausovým slovníkem– silnou nepodporu. Nejdále jde ve svých výpadech pochopitelně neúspěšný kandidát, ale zároveň i místopředseda strany Jiří Dienstbier.

Spory ohledně podpory a nepodpory politické strany určitému kandidátovi jsou ovšem spíše politickou hrou, zaměřenou dovnitř politické scény. Účinnost oficiálních doporučení stranických sekretariátů koho mají lidé volit, je značně problematická. Prohlášení politiků většina veřejnosti nepokládá za směrodatná a zejména v této volbě, kdy se volí osobnosti, se jimi těžko bude řídit. Stejně tak jsou přeceňována doporučení, která dávají kandidáti, kteří vypadli v prvním kole.

Přímá volby prezidenta je veřejností chápana do značné míry jako volba proti zavedeným politickým stranám, jakkoli jsou oba protagonisté jeden předsedou a druhý čestným předsedou politické strany. A politici také stále zapomínají, že publikum se mnohem více řídí mnohem méně racionálními okolnostmi.

V každém případě je nezávislosti na doporučení politiků jednou z mála nadějí této prezidentské volby. 

Komentář zazněl v pořadu Českého rozhlasu 6 Názory a argumenty  Publikováno se souhlasem vydavatele