Tahle zasutá vzpomínka mi vytanula na mysli, když jsem v novinách četl komentáře o výsledku nedávných parlamentních voleb v Holandsku. Mark Rutte, dosavadní premiér a předseda vládnoucí Lidové strany svobody a demokracie získal víc hlasů nežli jeho politická Nemesis, jménem Geert Wilders.

UF!, globalistická Evropa si zhluboka oddechla. Rutte je přece jen hrdina, znemožnil nástup k moci vůdce a jediného kmenového člena Strany svobody, ultrapravičáka Geerta Wilderse. Tento politik sváděl Holanďany na scestí sliby, že když ho zvolí, uzavře hranice i mešity a dá vale jak euro, tak Bruselu, jehož direktivy položily holandský mořský rybolov na lopatky.

Zvěst o tom, že nevyhrál volby se rozšířila Evropou rychlostí stepního požáru. Ze všech stran zaznělo unisono, že jeho porážka je předzvěstí počátku konce populismu a nacionalismu v Evropě.

„Srdečně gratuluji Marku Ruttemu k jeho jasnému vítězství proti extrémismu," sdělil světu francouzský prezident Francois Hollande, který se obává nezadržitelného vzestupu ‚extrémistky' Marine Le Pen v prezidentských a parlamentních volbách.

Martin Schulz, sociálně demokratický kandidát na trůn německého kancléře, přiznal, že se mu „ulevilo." Oznámil to internetový deník Politico, který neupřesnil jak nebo proč Schulzovi spadl kámen s krku. Ale zřejmě proto, že doufá, že si Němci vezmou z Holanďanů muster a nepodpoří v podzimních volbách Frauke Petry, předsedkyni strany Alternativa pro Německo; Petry vyrůstala v NDR jako Merklová, proti které kandiduje.

Manfred Weber, předseda skupiny Evropské lidové strany v evropském parlamentu, řekl, že Rutteho vítězství je „je přímým úderem na bradu všem, kdo jsou proti Evropské unii."

Italský ministerský předseda Paolo Gentiloni zvolal: „Žádný Nexit, Holanďané jsou chlapící!"

Lucemburský premiér přizvukoval: „Populismus se nevyplatil.

Když jsem některé z těch politiků slyšel a viděl na televizi, chyběla mi k tomu jen česká dechovka a řízný marš. Nepodezřívejme však žádného z nich ze ztráty soudnosti. Mysleli racionálně, mluvili cílevědomě a cíleně. Chtěli utvrdit své spoluobčany v přesvědčení, že není jiná cesta k lepším zítřkům nežli ta, kterou jim ukazují a po níž je vedou.

Co se vlastně stalo? Volby v Holandsku rozhodli nerozhodní. Dlououho váhali, komu dají svůj hlas. Na Wildersovi se jim líbil jeho postoj vůči nepřizpůsobivým cizincům, ale společensky zas nebyl tak přijatelný jako Rutte; ten kdyby se postavil za nás, to by byla špice.

Rutte je vyslyšel. V závěru kampaně začal pytlačit ve Wildersově revíru. Ujišťoval a přesvědčoval voliče, že má stejný postoj k cizincům jako oni : buď se musí chovat normálně, nebo odejít. A když pár dní před volbami vykázal ze země Erdoganovu agitátorku v šátku, kostky byly vrženy. Přišel sice o fůru hlasů a tím o sedm parlamentních křesel, ale jeho strana si udržela první místo v holandské politické aréně a on s největší pravděpodobností bude zas premiérem. Stalo se, co se v konzervativní zemi stát muselo.

Poražený Wilders si polepšil. Získal spousty hlasů, jeho strana se stala druhou největší partají v Holandsku. Navíc oproti svému dosavadnímu parlamentnímu zastoupení posílila o osm křesel. Do vlády ho Rutte nepřizve. Ale tam by se stejně nedostal, ani kdyby byl vyhrál volby, protože žádná z víc jak tuctu holandských partají by se s ním nespojila, aby mohl vytvořit vládu. Ví, že jeho čas ještě nepřišel.

„Nezbavil jste se mě, jsem tu pořád," vzkázal Ruttemu. Jinými slovy mu naznačil, že mu bude šlapat na paty a sledovat, jak dodrží sliby ohledně migrace, která občanům dal.

Vyšlo v rámci mediální spolupráce s Literárními novinami.