Ta zasutá vzpomínka se mi vrátila po holandských volbách. Mark Rutte, dosavadní premiér, sice ztratil fůru voličů a deset parlamentních křesel, přesto však si jeho strana udržela první místo v politické aréně.

Z Francie a Německa, které stojí před volbami, mu přišly gratulace. Brusel jásal. Noviny a televize hlásaly, že vítězství Rutteho ohlašuje konec populismu a nacionalismu v Evropě.

Volby v Holandsku rozhodli nerozhodní.  Dlouho váhali, komu dají svůj hlas. Na Wildersovi se jim líbil jeho postoj vůči nepřizpůsobivým cizincům, ale společensky zas nebyl tak přijatelný jako Rutte; ten kdyby se postavil za nás, to by byla špice.

Rutte má nesporně politický flair. V závěru kampaně začal pytlačit ve Wildersově revíru. Ujišťoval a přesvědčoval voliče, že má stejný postoj k cizincům jako oni: buď se musí chovat normálně, nebo odejít. A když pár dní před volbami vykázal ze země Erdoganovu agitátorku v šátku, kostky byly vrženy.

Poražený Wilders si polepšil. Jeho strana získala spousty hlasů, stala se druhou největší partají v Holandsku a posílila v parlamentě o pět křesel. Do vlády ho Rutte nepřizve. Ale tam by se nedostal ani kdyby vyhrál volby, protože kdo by se s ním zahodil ?

S ideami, s nimiž Geerd Wilders, Marine Le Pen a Frauke Petry přicházejí, je to jako se všemi nekatolickými myšlenkami v historii.  Zprvu jsou vysmívány, pak dány do klatby, pak za ně upalují, a pak zvítězí.

Autor je novinář žijící v Ženevě.

Vyšlo v rámci mediální spolupráce s Literárními novinami.