Oběti studenta Jana Palacha si nesmírně vážím. Udělat takové gesto a obětovat svůj život pro svoji vlast je velkým činem. A jak je psáno v Bibli, „nikdo nemá větší cenu než ten, kdo položí život za své přátele.“ Dvacetiletý mladý muž se upálil na protest proti sovětské okupaci a nastupující normalizaci v naší zemi. Proto je legitimní klást si otázku, jestli má morální právo hlásit se k Palachovu odkazu ten, který na Hradě vyznamenává normalizační komunisty, proti kterým student Filozofické fakulty Univerzity Karlovy bojoval.

Ale to jen tak na okraj. Já bych si nyní všiml tzv. Palachova života po životě. On byl původně pohřben v Praze na Olšanských hřbitovech. Jeho hrob se stal poutním místem, kam přicházelo hodně lidí, pokládali na něj květiny a zapalovali svíčky. To se nelíbilo komunistické státní bezpečnosti, která hrob hlídala, a tak na Janovu Matku a jeho bratra vyvinula brutální nátlak. Ti po dlouhodobém vydírání souhlasili s tím, aby byly jeho pozůstatky exhumovány, zpopelněny a uloženy v rodinném hrobu ve Všetatech. To se stalo v říjnu 1973. O sedmnáct let později v roce 1990 pak byla urna s Palachovým popelem převezena zpátky na původní místo na Olšanské hřbitovy.

Je ovšem šílená představa, že komunistickým zločincům vadil mrtvý student až to tak, že rudí nejprve zrušili jeho hrob na Olšanech (moc si však nepomohli, protože lidé nyní navštěvovali hroby dva) a v lednu 1989 předvedli na hřbitově ve Všetatech policejní demonstraci síly, když tehdejší veřejná a státní bezpečnost bránily návštěvníkům připomenout si Palachovu památku při příležitosti dvacátého výročí jeho mučednické smrti. Soudruzi tehdy dokázali, že jsou příšerní zbabělci, když se tolik báli uctívání Jana Palacha tak, že sáhli k opatření vymykajícímu se civilizované společnosti, a to bezdůvodnému zrušení hrobu. Rovněž šikana lidí na nádraží ve Všetatech a neprodyšné obklíčení tamního hřbitova policisty bylo něco ubohého a nelidského.

Komunisté v této kauze také dokázali zrůdnost svého režimu. O Rakousku v 19. století si můžeme myslet, co chceme. Jeho představitelé neměli rádi Karla Havlíčka Borovského, ovšem ani je nenapadlo zrušit jeho hrob na Olšanských hřbitovech a nepořádali u něj policejní manévry.