Sochu strhl 3. listopadu 1918 fanatický dav vedený bohémem Frantou Sauerem. Měla to být odplata za bělohorskou porážku. Ve skutečnosti se jednalo o barbarský čin a zničení vzácné kulturní památky. Terčem dalšího útoku měly být sochy na Karlově mostě, ty však dal hlídat ozbrojenou stráží Národní výbor československý, kterému patřila moc v zemi. Ten také zničení Mariánského sloupu odsoudil. Jeh zástupci si totiž uvědomili, že nový stát může tento čin mezinárodně poškodit. Navíc bylo třeba brát ohled na silně většinové katolické Slovensko. Také se toho okamžitě chytla maďarská propaganda, a vyzývala Slováky, aby zůstali součástí Uher a nespojovali se s bezbožnými „čehúny“.

Mariánský sloup připomíná část naší historie, v žádném případě se však nejedná o bělohorskou bitvu, ale o událost v roce 1648 tedy o třicet let později. Do Čech tehdy vtrhla švédská vojska, která u nás vraždila a rabovala. V červenci pak obsadila Malou Stranu a Pražský hrad, kde ukradla vzácné umělecké sbírky císaře Rudolfa II. Oblehla také Staré a Nové Město, které však pro hrdinný odpor Pražanů dobýt nedokázala. A tehdejší obyvatelé města si postavením Mariánského sloupu připomněli tuto významnou událost – záchranu svých domovů před krutým nepřítelem. Na tom přece není nic špatného.

Nyní to vypadá tak, že se Mariánský sloup na Staroměstské náměstí vrátí a já říkám, že to bude jen dobře. Už bylo dost vymýšlení si nesmyslných konstrukcí české historie, Naštěstí většina současných historiků již mýtus o husitství, coby nejslavnější éře našich dějin, rozmetala na kusy. Naopak, doba pobělohorská nebyla žádnou dobou temna, ale měla své klady v podobě rozvoje vzdělanosti a rozkvětu nádherné barokní kultury. A v brzké době bude napravena jedna z dřívějších křivd.