No a co? Mají na to právo, žádný právní předpis to nenařizuje. A portrét prezidenta visící na každém rohu vlastenectví neposílí.

Staré dobré liberální pravidlo praví, co není zakázáno nebo nařízeno, je dovoleno. A to je i tento případ. Nechme tedy svobodně rozhodnout školy, úřady atd., jestli si obrazy Miloše Zemana vyvěsí nebo ne.

Jeden z blogerů vyjádřil názor, že vyvěšení obrazů prezidenta posílí vlastenectví. To je nesmysl. Prezident Miloš Zeman národ rozděluje, stejně jako by jej rozděloval prezident Karel Schwarzenberg. Takže je mi daleko sympatičtější přístup ředitelů škol, kteří by místo prezidenta raději pověsili ve třídách státní vlajky nebo státní znak. To přispěje k vlasteneckému povědomí daleko víc, protože prezidenti se mění, kdežto státní symboly zůstávají.

A odkazování na dlouholetou tradici, že už v 19. století visely za Rakouska-Uherska ve veřejných místnostech obrazy císaře Františka Josefa I. Nezlobte se, ale například k tradiční lékařské metodě patřilo po mnoho staletí pouštění žilou, a myslím si, že k této tradici se asi nikdo rozumný vracet nechce.

Opravdové vlastenectví však není o obrazech, fangličkaření, rádoby nasládlých řečech a prázdných gestech. Skutečné vlastenectví je o skutcích, které pomáhají lidem kolem mě, moji zemi atd. K němu vede jenom správná výchova bez ideologických předsudků.¨

Lidé by měli být hrdi na své předky, kteří něco odkázali. A k takovým lidem patří určitě Jan Amos Komenský, světově uznávaný pedagogický odborník, dále král Jiří Z Poděbrad s jeho snahami o zajištění míru v Evropě, kterou předběhl staletí. Hrdi dále můžeme být na polního maršála Karla I. ze Schwarzenbergu, který dokázal jako jeden z mála vojevůdců dokázal porazit Napoleona. Obdiv si zaslouží o nositel Nobelovy ceny za literaturu básník Jaroslav Seifert, dále podnikatel Tomáš Baťa, který má nyní zdatné následovníky v lidech jako jsou Stanislav Bernard nebo Radim Jančura. Ze spisovatelů patří k významným Čechům jak Karel Čapek, tak jeho protiklad Jaroslav Durych, do českého panteonu slavných můžeme také zahrnout historika Josefa Pekaře a vůbec mnoho dalších. K hrdosti tedy vedou příklady lidí, kteří něco dokázali, něco po nich zůstalo a vlastní poctivá práce. Nadávání na poměry, závist a parazitování na úkor druhých nemají s opravdovým vlastenectvím nic společného.

Ty, co sveřepě trvají na nicotných symbolech, jako jsou obrazy prezidenta apod., už hezky parodoval spisovatel a novinář Karel Havlíček Borovský, mimochodem také velký český vzor, v dílku Tys bratr, náš.

Za dnů mladosti kdo radostné

již za děvčaty rád chodíš,

a jak se ti na bradě octne

jen první vous, hned se ženíš,

a tak se hodláš k světu míti,

že dva kněží nestačí křtíti :

[tys bratr náš !]

ty umíš hráti mariáš.

Kdo na hrobech praotců slavných

jen kalamajku tancuješ,

a ve čtyřech slovanských hlavních

nářečích brebencuješ,

kdo piješ kvas a slivovici

a chodíš v kozácké čepici:

[tys bratr náš !]

věř, nadělí ti Mikuláš.

Kdo věren Bohu, církvi, králi,

co pravý Čech a vlastenec

„Schumachermeistra" v peci spálí

a nad krám píše: „Já jsem švec" ;

kdo každý pátek, každou středu

novou vymejšlíš abecedu :

[tys bratr náš!]

tys vlastenecký Goliáš!

Kdo párky vlastenské přikrýváš

svatební ódou v posteli,

a velké iliády zpíváš

ke cti Žižkově košili:

kdo k naší milé české vlasti

vždy přirýmuješ slasti, masti :

[tys bratr náš !]

tu máš věnec, tu máš, tu máš !

Kdo ráno, večer při klekání

za vlast se modlíš otčenáš,

a Němce pereš na potkání,

kdo „Včelu", „Květy" odbíráš ;

kdo raděj doma jídáš buchty,

než by si jinde zpíval z kruchty :

tys bratr náš, ty jsi kubík!

bej, hárum, hárum ! mik, mik, mik !

A pro dotyčné portrétisty platí také ono Havlíčkovo: „Kéž by se nám to vlastenčení z huby do ručiček ráčiti vlezlo.“