Důvodem bylo to, že Martensovi jako protestantští věřící se nesmířili s tím, že jejich dcera musí ve škole chodit i na sexuální výchovu. Tak jí tam neposílali, jenomže tento předmět je v Německu povinný, a tak rodiče byli trestáni. Nakonec se tedy vrátili do Ruska, ovšem tam vydrželi něco přes měsíc, aby zhruba před týdnem opět odešli do Německa.

Jsem proti tomu, aby děti křesťanů proti vůli svých rodičů navštěvovat sexuální výchovu v takové podobě, která se jim nelíbí. Ale jak je vidět, i to se nakonec ukazuje přijatelnější než pobyt kdesi na Sibiři.

Rodina Martensových žila kdesi v odlehlé vesnici v rozpadajícím se baráku a nezvykla si na ruskou realitu. Tomu se nedivím. Ono to nebylo poprvé, mnozí lidé básní o Rusku do doby, než poznají, jak to v něm skutečně vypadá. Pak z něj většinou rychle berou roha. Pravdou je, že tato rodina Rusko znala, avšak nejspíš uvěřila kremelské propagandě, jak nyní za báťušky Putina tato země vzkvétá.

Skutečnost byla jaksi jiná a ona nevydržela její nápor, stala se zkrátka obětí lži. V zemi, kde si lidé vydělávají většinou v přepočtu sedm tisíc a méně korun, důchody činí v průměru kolem pěti tisíc korun, vesnice se rozpadají, zdravotnictví kolabuje a chybí mu základní léky, veřejná doprava je na mizerné úrovni, všude je obrovská korupce a šílená byrokracie, se fakt nežije dobře. Navíc v poslední době její ekonomika klesá a obyvatelé chudnou. S pohodovým životem v České republice se to nedá srovnat. A to nemluvím o Německu, kde je životní úroveň jedna z nevyšších na světě.

O Rusku není třeba lhát, stačí říkat pravdu. A příběh rodiny Martensových je dalším důkazem, že není žádným ternem.