Jelikož žiji v Jihočeském kraji, bedlivě sleduji a podporuji zejména aktivity současné místostarostky města Tábor, Olgy Bastlové, která kandiduje v komunálních i senátních volbách. Jejím hlavním tématem jsou lokální potraviny, a tedy i potravinová soběstačnost České republiky jako taková. V ČSSD tak zastupuje přesně tu část členstva, ke které se řadím i já sama a kterou lze v konfrontaci s idejemi neoliberalismu řadit ke konzervativnímu proudu sociálních demokratů. A tím je nastolena zásadní otázka. Vstupuje ČSSD do těchto voleb jako ideově jednotná politická strana?

Minimálně navenek se o to současné vedení ČSSD snaží. Ovšem cena, kterou za toto úsilí sociální demokracie vnitrostranicky splácí, je až příliš vysoká. Vytrácí se demokratičnost, hospodárnost a v podstatě i zdravý rozum. Mnoho členů se s politikou i s personálním vedením strany přestalo ztotožňovat a začalo se soustředit na místní záležitosti, které mohou sami ovlivnit. A není se čemu divit. Vedení ČSSD se zavřelo do vlastní politické ulity, která je běžným členům strany nepřístupná a která je imunní vůči jakékoliv stranické opozici.

Předseda Šmarda a místopředseda Petříček ovládli prostřednictvím svých příznivců v řadách Předsednictva ČSSD pražskou kandidátku. Odstavili jasně deklarovanou vůli pražského vedení strany a zcela ji nahradili vlastním návrhem. Dnes, v předvolební kampani, se díky tomu ČSSD v Praze profiluje jako progresivní liberální strana, v zásadě tolerující a v některých bodech dokonce mlčky podporující současnou vládní koalici. Hlavní roli sehrávají mladí sociální demokraté a zelení, jejichž společné nadšení je nebezpečně odtrženo, často z naivity, od národních zájmů, zejména v oblasti bezpečnosti, energetiky, potravinové soběstačnosti i rodinné politiky.

Vzhledem k tomu, jakou formou byla pražská kandidátka schválena, je jasné, že takovéto politické směřování současné ČSSD ve skutečnosti nereflektuje celostranickou vůli. Předseda pražské ČSSD, Pavel Jaroš, jehož kandidátka byla zrušena a který se proto rozhodl kandidovat s jiným politickým uskupením, čelí v současné době hrozbě vyloučení ze strany. Ale za co? Za svoji ideovou neloajalitu s předsedou Šmardou a místopředsedou Petříčkem? Za vlastní názor, který jej přiklání k tradičnějšímu sociálně demokratickému proudu?

Snahy o rozložení vnitrostranické opozice zachází dokonce tak daleko, že je některým členům předkládán návrh na rozdělení ČSSD, případně na vznik nové levicově orientované politické strany, v jehož rámci by mělo dojít i k rozdělení stranického majetku. Takovéto tendence existují a musím proto jasně deklarovat, že je považuji za nerozumné a neetické. Všichni členové ČSSD, kteří v dobré víře zaplatili své členské příspěvky, musí mít jistotu, že politická strana, v jejíž základní principy a hodnoty věří, bude zachována. A pokud se ČSSD dostala do bodu, ve kterém je třeba o těchto principech a hodnotách společně pohovořit, nechť se tak stane. Dialog je základním nástrojem svobodné demokracie, který musí být pevnou a nedílnou součástí každé svobodné politické strany. Není v zásadě nic špatného na tom, že se uvnitř jedné politické strany objevují rozdílné přístupy. A rozhodně to není nic překvapivého vzhledem k době, ve které v posledních letech žijeme. Ale není možné, aby se jedna z těchto skupin zabarikádovala v Lidovém domě a nepohodlnou vnitrostranickou opozici řešila vylučováním ze strany. Co když nakonec zjistíme, že současná ČSSD není zase tak liberální, ani tak zelená, jak se nás současné vedení snaží nepřesvědčivě přesvědčit?

Vyšlo na Vasevec.cz. Publikováno se souhlasem vydavatele