V reportáži zazněly kromě jiného především slova o „vyhnání“ Němců ze staré vlasti, o jejich utrpení a stesku. Byl bych velmi rád, kdyby se tohoto stále znovu a znovu omílaného tématu - „vyhnání sudetských Němců“ - chopil objektivní historik a uvedl na pravou míru všechny omyly a nepravdy, které o odsunu Němců (nejen) z Československa kolují. Než k tomu dojde, pokusím se o velmi stručné laické shrnutí, kterým současně dávám najevo svůj jasný a ostrý nesouhlas se zkreslováním dějin střední Evropy ve 20. století, jak je v součesné době praktikuje řada našich médií a „novodobých elit“.

Začneme nástupem Adolfa Hitlera k moci v předválečném Německu. Než se stal německým kancléřem, panoval v českém pohraničí relativní klid. Soužití Čechů a Němců trvalo staletí a smíšené svazky zde byly běžné. Klíčovou postavou ve vývoji situace v českém pohraničí ve 30. letech 20. století (Sudetenland je německý název pro tato „jihoněmecká území“) se stal Konrád Henlein. Už v r. 1933 založil politické hnutí Sudetendeutsche Heimatfront (SHF), které se později, v r. 1935 změnilo na Sudetendeutsche Partei (SdP). Ta se v témže roce dostala do československého parlamentu a ve spolupráci s vedením Hitlerova Německa postupně zvyšovala své požadavky ohledně autonomie území obývaných Němci.

Po odstoupení pohraničí Německu na základě Mnichovské dohody se Henlein stal „říšským komisařem pro sudetoněmecké záležitosti.“ Na vrub jeho SdP padá většina násilností spáchaných v českém pohraničí v letech 1937 – 1939 na občanech neněmeckých národností (Češi, Židé, Poláci, Cikáni a další). Po obsazení pohraničí Německem byly stovky tisíc těchto československých občanů doslova vyhnány německými fanatiky a jejich silovými složkami (Freikorps, gestapo, SS) ze svých domů, statků, dílen a továren a byly nuceny odejít do čs. vnitrozemí. Tisíce lidí byly zatčeny a odvezeny do koncentračních táborů, na nucené práce a řada z nich (zejména komunistů, židů a inteligence) byla popravena. 15. března 1939 byla zkáza Československa dokonána okupací zbylého území a vznikem „Protektorátu Bohmen und Mahren“. O utrpení vyhnaných lidí, o majetkových škodách občanů a státu se dnes ani při příležitosti výročí podpisu Mnichovské dohody prakticky vůbec nemluví. Stačí však zhlédnout film „Ukradená hranice“ projít si dobové dokumenty nebo přečíst vzpomínky pamětníků a člověk si udělá alepoň rámcovou představu o situaci v českém pohraničí v době před vypuknutím 2. světové války.

Postupimská konference v srpnu 1945 definitivně rozhodla o odsunu Němců ze zemí nejen střední, ale i východní Evropy, především z Polska, Maďarska, Československa, ale také z Běloruska, Ukrajiny, Jugoslávie, Rumunska a také z německých enkláv ve Francii, Belgii či Holandsku. Faktický odsun Němců z Československa se odehrál v letech 1946-47 a je třeba jej vnímat jako součást poválečného uspořádání Evropy, včetně územních změn a vytyčení nových hranic států (Československo přišlo o zakarpatskou Ukrajinu, polsko-německá hranice se posunula daleko na západ a naopak Polsko přišlo o část Ukrajiny a Haliče, atd.) Vedle státem organizovaného odsunu probíhal ještě další – tzv. divoký, během něhož došlo k řadě násilností. Kdo však nezažil řádění Henleinových bojůvek v letech 1937-39 v českém pohraničí a následné zatýkání a mučení ze strany gestapa a SS po 30. září 1938, ten nikdy nepochopí touhu obětí německého fašismu po odplatě. Z pohledu převážné většiny českých občanů nejen z pohraničí, Němci jen sklidili to, co zaseli. Jejich přání „Ein Volk, ein Heim, ein Fuhrer“, se jim splnilo, ale jeho důsledky nejsou ochotni nést ani dnes.

Co se týče slavné Havlovy „omluvy“, tak český národ se za okupaci a válečné utrpení podobného aktu ze strany německých vrcholných představitelů nikdy nedočkal. Naopak, revanšistické hnutí je v Německu stále živé a německá kancléřka se nerozpakuje ani v 21. století vystoupit s podporou jejich myšlenek na sjezdech a setkáních „vyhnanců“.

Shrnutí:

O odsunu Němců ze zemí střední a východní Evropy rozhodla Postupimská konference vítězných mocností v srpnu 1945 a svým rozhodnutím zabránila opakování situace z let 1937-39 v těchto zemích v 90. letech, po zániku evropských socialistických zemí, a rozpoutání občanských válek, kterých jsme byli svědky např. v bývalé Jugoslávi nebo jsme nyní na Ukrajině.

Závěrem otázka pro čtenáře, který dočetl až sem: Jak by probíhal vývoj v Československu po 17.11.1989 (včetně vstupu do NATO a EU), pokud by v českém pohraničí po válce zůstala 3-milionová německá menšina?