Ano, je to možné a dějiny jsou plné takových příkladů. Nicméně rozhodnutí být opoziční veličinou proti vládě znamená položit si předem řadu otázek.

Ta základní zní: Máme na to? Moje odpověď je, že nám k tomu hodně chybí.

Předně bychom potřebovali téměř na všech úrovních osobnosti typu Tomia Okamury a nakonec proč to neříci i typu Andreje Babiše. Lidí, kteří dokáží, když je to potřeba, využít všech dostupných marketingových a verbálních prostředků, o které by se mnozí z nás možná styděli opřít. Je asi třeba si otevřeně říci, že tímto směrem nejsme vybaveni. Naši lídři, včetně těch, kteří jsou nominováni na vládní posty, jsou naším způsobem politiky a programovou tvorbou, většinou odborně připraveni a schopni kvalifikovaně a pragmaticky řešit denní vládní agendu. Těžko bychom od socdem odborníka mohli slyšet lži typu lithium.

Opět paradoxně jak jsem v minulém blogu zdůrazňoval při zdůvodnění proč rozpolcenost strany nám umožnila bez ztráty květinky přijmout nabídku k vládní účasti, tak na druhé straně zřejmá nejednota a ideová vyprahlost nás opět kvalifikuje spíše na to, pracovat přímo na uvádění vládního programu v život, než se mezi sebou hádat, co bude nejlepší zapsat do budoucích programů strany. I když to nás také čeká. V současnosti jsme pouze jednou ze stran, které skončily daleko za vítězem voleb. Pravdou je, že by šlo utvořit silný oponentní blok, ale původní rétorika boje s obviněným premiérem již vyčpěla natolik, že v opozici bychom asi nenašli parlamentního přítele. Vždyť do Socanů se tak dobře strefuje a všichni to již mají v sobě zakomponované. Čili na kvalifikovaném opozičním parlamentním programu bychom se asi s nikým nedomluvili.

Pro dobrou opozici je tak potřebné získat silný jednotící náboj. Zanechat planých šarvátek a osobních sporů za jedním cílem – učinit stranu silnou a atraktivní pro velkou část společnosti. A to přiznejme si, bude velmi těžký úkol. Nicméně ne nemožný. Jednou z cest je zbavit se osobních ambicí, že někdo není zcela oceněn, což vyvolává pocit zbytečnosti. Je třeba si položit otázku, proč jsem členem Sociální demokracie. Asi ta nejjednodušší odpověď by měla být – z přesvědčení. Že tomu tak není víme všichni. Odtud je potom blízko k závisti a ostatním nepěkným souvislostem.

Pokud přistoupíme k novému budování odborného zázemí, které bude schopno kvalifikovaně odpovídat na řešení hlavních úkolů společnosti v podstatně změněných globálních podmínkách a dát je do souvislostí se sociálnědemokratickým posláním, je nezbytné si uvědomit, že naše strana nemá moc finančních prostředků, které budou chybět všude – od schopnosti mobility až po vše, co souvisí s propagandou. I to je jeden z limitů kvalitní oponentury.

Přiznávám, nevyužil jsem asi všechna témata, souvisící s tím proč nejít do opozice. Chci tak ale naznačit, že opozice není žádná selanka, čas k odpočinku. Vládní účast bude jistě náročnější proto, že budeme muset to, o čem mluví například senátoři, stejně udělat. Pracovat na programu a to nejen věcně, ale i marketingově. Vládní účast nám v tom může jenom pomoci.

Slyšel jsem hodně názorů, že tato vláda stejně padne, že Andrej Babiš již netouží být premiérem, že budou předčasné volby, prezident si nakonec postaví svoji oblíbenou verzi úřednické vlády atd. Je to vše možné. Nicméně i Andrej Babiš má velkou odpovědnost vůči voličům, vůči své straně. Nevěřím, že by se chtěl odstěhovat na Seychely aby uniknul ostudám. Ostatně své podniky má tady. Je také ošidné si myslet, že šel do boje o vládu, aby zabránil svému odsouzení za Čapí hnízdo. Kdo nemá krátkou paměť ví, že vše má svoji historii a dokáže si do ní jednotlivé uzlové body dosadit. Že musíme být na všechno připraveni je evidentní, ale katastrofické scénáře by nám měly sloužit jenom k připravě, ne k rezignaci.

Jaroslav Kánský, expředseda Klubu seniorů ČSSD

Zdroj: cssd.cz