M. Zeman je v tomto názoru dlouhodobě konzistentní, čas od času jej znovu a znovu opakuje a za příklad povinného hlasování obvykle dává Belgii. Nepochybně jej k tomu vede nízká volební účast při volbách do Senátu, která se ve druhém kole voleb pohybuje zpravidla jen kolem 15 %. Proto také M. Zeman současně zpochybnil legitimitu Senátu, který by podle jeho názoru mohl být zrušen, když lidé jak vidno necítí potřebu jeho existence.

Nyní pomíjím otázku legitimity Senátu a jeho zrušení a zaměřím se na institut povinné účasti ve volbách. Možnost vybírat si své zástupce ve volbách je a v historii byla vždy chápána především jako výsostné právo voliče, kterým se realizuje demokracie. V současné době, kdy počítače a informační databáze mohou o konkrétní osobě odhalit tolik využitelných, ale i zneužitelných informací, vidí odpůrci povinného hlasování v dobrovolnosti a pouze „místní kontrole“ hlasování volebními komisemi důležitou záruku ochrany občanů před stále silnější centralizovanou státní mocí. Dalším argumentem proti povinné účasti je její nepochybná administrativní náročnost. Povinnost bez vymahatelné sankce postrádá smysl a stává se pouhým morálním občanským apelem. Opak by znamenal, že by úřady musely zjišťovat, evidovat a archivovat, kdo volil a kdo nevolil a komu tedy musí udělit pokutu. Jistě by bylo nutné přihlédnout i k tomu, kdo ze zdravotních či jiných důvodů volit nemohl a řádně se „omluvil“. Také tyto omluvy by se musely evidovat. Udělené a nezaplacené pokuty by pak úřady musely následně vymáhat. Jinými slovy, vznikla by další poměrně značná a zbytečná administrativní agenda. V již zmiňované Belgii např. činí pokuta za neúčast ve volbách 25 – 50 eur, od vymáhání se ale v posledních letech upouští právě pro nepřiměřeně velkou administrativní náročnost.

Uvedu ještě další argumenty proti povinnosti volit. Nedávno jsem měsíc cestoval po Brazílii, shodou okolností v době komunálních voleb. Brazílie patří k nemnoha zemím, které mají volební povinnost. Bylo nesmírně zajímavé vidět zdejší volební kampaň a vše, co s ní souvisí. Naši brazilští přátelé a průvodci nám přitom vysvětlili úskalí neúčasti ve volbách. Jelikož systém pokut je administrativně náročný, uplatňuje se systém „černých puntíků“. Kdo nevolí a řádně se neomluví, má záznam a riskuje, že úřady mu napříště nemusejí vyhovět při jeho žádosti např. o vydání nového řidičského průkazu, cestovního pasu, nebo v jiných záležitostech, na něž není právní nárok. A těch je samozřejmě celá řada. Povinnost hlasovat výrazně posiluje také možnost „skupovat“ hlasy. Za situace, kdy část lidí z různých důvodů nemá o volby zájem, uvítají někteří zejména z chudších vrstev i menší obnos za svůj hlas, odevzdaný pro předem určené kandidáty. V některých lokalitách, kde vládnou místní bossové, či ve firmách, jejichž šéf projeví určité „přání“, lze taková přání sotva odmítnout, a to i bez finanční „odměny“, pouze na základě vztahu podřízenosti či závislosti.

Další možností, která by možná mohla poněkud zvýšit volební účast, je korespondenční hlasování. Ale i to má svá úskalí, jak nedávno ukázaly prezidentské volby v Rakousku. Právě možnost manipulace při sčítání korespondenčních hlasů vedla k tomu, že Svobodná strana Rakouska (FPÖ) soudně napadla květnové druhé kolo voleb, v němž jejího kandidáta Norberta Hofera porazil Alexander Van der Bellen o 30 863 hlasů. V několika spolkových zemích totiž jeden a půl miliónu dodaných volebních obálek mělo nekvalitní lepicí proužek, takže nešlo zaručit jejich neporušenost. Přitom platí, že pokud se se po odeslání obálka rozlepí, musí volební komise takový hlas prohlásit za neplatný, protože je možné, že s lístkem po příslušném voliči manipuloval ještě někdo jiný. V některých místech došlo také k tomu, že obálky byly otevřeny již před uplynutím lhůty pro korespondenční hlasování. Z těchto důvodů soud druhé kolo prezidentských voleb pro zjištěné „nesrovnalosti“ zrušil.

Další možností, jak zvýšit pohodlí voličů a tím i potenciální účast ve volbách je elektronické hlasování. Vyžaduje však od voličů si předem zajistit tzv. zaručený elektronický podpis. Ani to však bezpečně nechrání elektronické hlasování před útoky hackerů. Proto se dnes elektronické hlasování používá pouze v Estonsku, v Nizozemsku a Velké Británii od tohoto způsobu hlasování již upustili.

Nízká volební účast v ČR je skutečně určitým problémem, který snižuje legitimitu volebních výsledků především při volbách Senátu a vede k úvahám, jak zájem občanů o volby zvýšit. Pokud se však bude dále zvyšovat neatraktivita zejména velkých a tradičních politických stran, jistá „vyprázdněnost“ obsahu volebních kampaní a jejich degenerace v soutěž o to, kdo vynaloží více finančních prostředků na profesionálně zvládnutý marketing, nelze doufat v žádoucí obrat. Jiná cesta než jednoznačně spoléhat na tradiční a osvědčený model osobní účasti voličů ve volbách však podle mého názoru neexistuje. Právě tato osobní účast podporuje osobní odpovědnost, která je potřebná pro každou demokracii. Dostavit se osobně do volební místnosti by mělo být minimem „námahy“, kterou si demokratický akt voleb a jeho vážnost zaslouží. Ani manželství přece neuzavíráme korespondenčně nebo klikáním na internetu, i když si to hypoteticky dovedu představit. Nechtěl bych se však toho dožít.

Jaroslav Král

Vyšlo na Vasevec.cz. Publikováno se souhlasem vydavatele.