Průkopnickou práci pak udělala zejména ve sféře zpracování role rakouské katolické církve během stavovského státu i během nacismu. Pozornost si však zaslouží, že současně nevstupovala nejen na akademickou půdu, ale byla aktivní glosátorkou veřejného života.

V roce 1995 opustila po třiceti letech členství lidovou stranu na protest proti sbližování mezi jejím tehdejším předsedou Wolfgangem Schüsselem a představitelem krajní pravice Jörgem Haiderem, které pak vyvrcholilo spoluprací na vládní úrovni v roce 2000. 

Jejich spojenectví tehdy vyvolalo značný odpor mezi veřejností, masové demonstrace v ulicích a bylo příčinou sankcí, přijatých proti Rakousku ze strany Evropské unie, jejíž představitelé se tehdy postavili proti faktu, že se xenofobní a nacionalistická strana stala součástí koalice.

Weinzierl přitom již v 70. letech upozorňovala na to, že se nevyřešená minulost, s níž se Rakousko po druhé světové válce potýkalo, promítne i do politického dění. Jedním z velkých témat, do jehož zpracování se Weinzierl zapojila, byly také důsledky Waldheimovy aféry, která v polovině 80. let výrazně polarizovala rakouskou společnost.

Zvolení Kurta Waldheima, politika se spornou válečnou minulostí, v roce 1986 do čela státu však vedle mnoha kontroverzí otevřelo současně stavidla debaty o roli rakouské společnosti během nacistické vlády. Výsledkem diskusí, započatých i zásluhou Weinzierl v odborných kruzích a posléze se rozšiřujících i do veřejného prostoru, bylo zpochybnění teze o Rakousku jako oběti nacistického režimu a otevření potřebné diskuse o nacistické minulosti alpské republiky.

Spolkový prezident Heinz Fischer tak právem ocenil výrazný příspěvek zesnulé historičky k posílení demokratického vědomí v Rakousku.

Komentář zazněl v pořadu Českého rozhlasu Plus Názory a argumenty  Publikováno se souhlasem vydavatele.