Dánové patří ke starým a hrdým evropským národům. Respektují své státní symboly a uznávají svou královnu, která v čele skandinávského státu stojí 45 let. Vlajku, které se zde říká Dannebrog a jež představuje bílý kříž na červeném poli, můžete spatřit na mnoha místech.

Patří k nejstarším na světě a podle legendy byla Dánům seslána z nebe v červnu roku 1219 během bitvy u Lyndanisse (v dnešním Estonsku) ve chvíli, kdy vojska krále Waldemara II. začala prohrávat a biskup Andrei se obrátil o pomoc k Bohu. Netřeba dodávat, že pod praporem, který byl symbolem zvláštní milosti, dánský panovník nakonec zvítězil. Za dva roky uplyne od této chvíle 800 let. Jaký však bude osud „zázračné“ vlajky a národa, který pod ní dosud vždy uhájil svou nezávislost?

V zemi nyní vrcholí vzrušená diskuze týkající se změny struktury společnosti v souvislosti s imigranty. Jejich masový příliv ve velmi rychlém sledu zásadně změnil demografické složení regionů. Politici na půdě parlamentu otevřeli debatu, zda je pro další rozvoj Dánska přijatelné, aby se Dánové dostali v některých oblastech do menšiny. Vzniklé obavy se promítly i do nedávno přijaté deklarace. Základní otázkou se stal vlastní pojem „Dán“. Kdo jím dnes vlastně je?

Dánskou společnost rozhodně nelze podezírat ze xenofobie. K těm, kteří v Dánsku v minulosti hledali nový domov, se vždy chovala s pochopením. Základem byl respekt příchozích k místním zvykům a platným normám. To se však v poslední době začalo měnit. Příchod žadatelů o azyl ze zcela jiného kulturního prostředí a jejich koncentrace na jednom místě vedly k zachování jejich skupinové “pospolitosti” a tím úspěšnému bránění se asimiliaci. Nervozita společnosti z budoucnosti roste. Noví uprchlíci mnohdy nerespektují “pravidla hry”a jejich chápání základních věcí je mnohdy nikoli odlišné, ale dokonce naprosto protichůdné k tomu, co je v Dánsku považováno za normální.

Pokud se v některých částech země skupina uprchlíků stane trvale většinovou, začne časem logicky ovlivňovat místní dění a přizpůsobovat ho sobě bližším a srozumitelnějším podmínkám běžného života. Mohlo by se tak třeba stát, že noví “Dánové” nebudou státní vlajku s křesťanským symbolem považovat za “svou” a jako takovou ji budou logicky chtít nahradit něcím “neutrálním”. Dánskou historii, která s ní úzce souvisí a jejíž je viditelným a hrdým symbolem, budou brát za čistě učební látku, nikoli za součást národní identity. Pokud s ní vůbec budou chtít být obeznámeni.

Nejde však pouze o ochranu symbolických prvků. Problém je vážnější. Politici nebyli schopni vytvořit “ex ante” rámec, který by obě strany (tedy stranu přijímající a stranu příchozích) od podobných problémů uchránil. Nyní proto “ex post” vznikají návrhy řešení, které však nemusejí znamenat zabránění konfliktu. Usměrnění migračních “toků” je jedna věc, nová a zřejmě přísná regulace již stávající situace druhá. Ta se neobejde bez bolestivých zásahů do na mnoha místech již etablovaných skupin žadatelů o azyl.

Do debaty zasáhla i královna Mergrethe II., která je známá tím, že svými otevřeně deklarovanými názory mnohdy zasáhne citlivá témata. Není tomu jinak ani v otázce týkající se imigrantů. Královniným úkolem coby konstitučního monarchy je koneckonců dbát o suverenitu země a ochranu dánského národa. Zde jsou některé z jejich výroků:

“Není automatické a přirozené, že se někdo stane Dánem jen tím, že žije v Dánsku. Takto to nutně nefunguje…”

“Ti, kteří přišli do Dánska z oblasti jihovýchodní Asie si obecně vedli lépe. Ostatní měli větší potíže přizpůsobit se a zvyknout si. Obtížně v Dánsku hledali svůj “životní rytmus”…”

“Domnívali jsme se, že integrace těch, kteří přicházejí, proběhne sama od sebe. Přišlo nám logické, že když někdo běžne chodí po ulicích Kodaně, pije místní vodu a jezdí místními autobusy, stane se brzy Dánem. Protože to bylo “zřejmé” nám, mysleli jsme, že je to zřejmé i těm, kteří se zde usadili a žijí s námi. Nebylo a není tomu tak…”

“Dánové se musejí zlepšit v ochraně a vysvětlení hodnot a pravidel, které jsou pro naší společnost důležité. Pokud nedokážete formulovat principy, za kterými stojíte, logicky to neumíte sdělit druhým. To se musí zlepšit.”

“Dánsko není multikulturní země. Na jeho území ale žijí lidé s odlišnými kořeny a náboženstvím.”

Královna vyjadřuje to, co si myslí většina Dánů. Bylo by směšné ji podezírat z podpory xenofobních nálad. A také naprosto nelogické. Stačí se podívat na její rodinu: babička pocházela z Německa, matka ze Švédska, královnin manžel je původem Francouz (mimochodem – dodnes hovoří dánsky se silným přízvukem), sestry se provdaly za Němce a Řeka, nejstarší syn a současně korunní princ se oženil s Australankou, manželka druhého syna je z Francie (jeho první žena pocházela z Hongkongu a její matka byla vídeňská Rakušanka)… Ne, zde jde o něco jiného než o obavu z cizinců. Zde je o ochranu principů a hodnot, na kterých stojí dánská společnost po staletí. Jde o jejich zachování do budoucnosti.

Snad Dánsko současné krizi odolá. A Dánové budou i nadále vzhlížet na krásnou červeno-bílou vlajku s hrdostí a dojetím.

Jindřich Forejt, 23. února 2017.

Psáno pro Institut Václava Klause.