Předně je to fakt, že britský ošetřující personál, podle vyjádření ošetřovatelky Lorny Wilkinson, vůbec netušil, čím byli otec a dcera Skripalovi otráveni. Na samém začátku předpokládali, že jde o otravu opioidy a o změně diagnózy začali uvažovat poté, co byl do nemocnice přivezen policista s podobnými příznaky. Jakkoli měl být i zmíněný policista postižen stejnou látkou, o jeho osudu nejsou dále již žádné informace. Jenom se ví, že údajně krátce po vyšetření opustil nemocnici, zatímco oba postižení Skripalovi byli v péči nemocnice ponecháni (zřejmě proto, že policista musel do služby, zatímco Skripal byl svým způsobem VIP). Nicméně z této skutečnosti vyplývá otázka, že pokud se skutečně jednalo o látku tzv. „novičok“, jak se oficiálně tvrdí, jak to, že při známých vlastnostech této látky (smrt do 2 minut apod.), nebyl postižen žádný člen ošetřujícího personálu přesto, že neměli ani nejmenší tušení, že se jedná o tak prudce jedovatý, resp. smrtelný chemický prostředek. Zatímco na oba Skripalovi „novičok“ zapůsobil okamžitě (za velmi problematických, či spíše nevěrohodných okolností), na ošetřující personál ani po delší době nezanechal žádné následky. Takže otázka: byl či nebyl to „novičok“? Odpověď: sice nebyl, nicméně oficiálně být „musel“!

Kromě politických aspektů má tato událost i jiný význam z pohledu ošetřujícího personálu nemocnice. Jak píše N. Martincová, „pro záchranu jejich životů byl klíčový rychlý příjem na jednotce intenzivní péče a vysoká dávka léků k eliminaci případné poruchy mozku. Lékaři zároveň vyzdvihli důležitost spolupráce s experty z výzkumného ústavu Porton Down, kteří také později určili, že Skripalovi byli otráveni „novičokem!“

Zůstaneme-li u mimořádných schopností britského ošetřujícího personálu, který ač nevěděl, o jaký druh otravy se jedná, tím méně, že se jedná o otravu „novičokem“, přesto veleúspěšně zasáhli léčbou formou intenzivní péče a vysoké dávce léků. Otázka: je možné, aby při neznalosti diagnózy, lékaři použili (blíže nejmenované) vysoké dávky léků? Jaké to byla léky, když přesto, že jim nebylo známo, co vlastně léčí, tyto léky nasadili? Byla to snad nějaká intuice, vnuknutí, riskování?

Další pozoruhodností je, že když byli Skripalovi ve stabilizovaném stavu, hlavním úkolem prý bylo zajistit do budoucna normální chod jejich tělesných funkcí. Zde se stále motáme v kruhu pochybností, neboť zatímco údajně „novičokem“ také postižený policista (byť asi v menším rozsahu nicméně) byl po vyšetření bez jakýchkoliv následků propuštěn z nemocnice, Skripalovi podstupovali další náročnou léčbu.

Zvláště pozoruhodnou skutečností je, že tým lékařů ze Salisbury District Hospital až poté, co bylo ve spolupráci s institutem Porton Down zjištěno, že se jedná o otravnou látku „novičok“, stanovil kombinaci léků a pokračování léčby dokonce ve spolupráci s mezinárodními experty a s kolegy ze zmiňovaného institutu Porton Down. Jak se později vyjádřila Julija Skripalová, klinická léčba prý byla invazivní a značně deprimující.

A nakonec je to samotné a velmi pozoruhodné vyjádření doktorky Blanshardové, která přiznává: „Na celém světě je s léčbou následků otravy novičokem zkušenost u tří lidí - stále se máme co učit.“ Z humánního hlediska můžeme říct, zaplať pánbůh. Jinak jsou ale slova, kterými zřejmě chtěla zdůraznit význam tohoto případu, vyzdvihnout mimořádný úspěch britských lékařů v souvislosti s léčbou, se kterou jsou, resp. oni mají jen minimální zkušenosti. Slova, která mají hlavně mezinárodní politicko-publicistický význam, než pravdivé konstatování skutečností, neboť tento typ bojové chemické látky ale i další jsou ve světě dostatečně známy a bezpochyby jsou také známy způsoby ochrany a léčby následků této látky. O tom také svědčí skutečnost, že i u nás ve Vojenském výzkumném ústavu (jehož ředitel byl bez udání důvodu z postu odvolán) se provádělo testování chemické látky A-230, která se na Západě také nazývá "novičokem". Toto konstatování však nic neubírá na potřebě dr. Blanshardové, že se má (mají) stále čemu učit. Ostatně to říkal i Lenin: učit, se, učit se a to třetí jsem už zapomněl!