Před pár lety se mne novináři ptali, zdali je možné Rusku odpustit invazi z roku 1968. Odpověděl jsem asi takto: v srpnu roku 1968 jsme byli obsazeni vojsky Varšavské smlouvy (s výjimkou Rumunska a přes odpor Jugoslávie a Albánie), což znamená, že kromě Rusů zde byli také Ukrajinci, Bělorusové, Moldavané, Gruzínci, Arméni, Ázerbájdžánci a další národy tehdejšího SSSR. Kromě nich k nám vpadli také Poláci, Maďaři, Bulhaři a příslušníci armády NDR. Viník je jasný a spolupachatelé také. Pokud jsme ovšem odpustili Německu šest let okupace, drancování našeho průmyslu, zemědělství a 350 tisíc mrtvých a umučených Čechoslováků, pokud jsme odpustili Sudeťákům vraždy našich pohraničníků a dalších spoluobčanů, Američanům ty stovky mrtvých civilistů a dětí během náletů na Prahu a Plzeň těsně před koncem války, tak opravdu nevím, proč by Rusko mělo být generálním dědicem pachatelů hromadné historické křivdy na ČSR, o které (mimochodem) rozhodl Ukrajinec Brežněv.

Paměť je „vybíravá“

Počet obětí srpna 1968 se blíží počtu obětí sudeťáckého řádění v našem pohraničí v roce 1939. Přítomnost sovětských vojsk nepřinesla ani Heydricha, ani Lidice a Ležáky. Ze srpna 1968 se stala donekonečna omílaná politická mantra, zatímco na významnější milníky naší historie se jaksi „zapomíná“. Příkladů je víc: Jde o Mnichovskou dohodu, kterou nás naši západní „spojenci“ prodali Hitlerovi, dále o Jaltskou dohodu a také o Postupimskou konferenci, kterými nás titíž západní „spojenci“ prodali (resp. vyměnili za vliv v Řecku) Stalinovi. V tomto duchu lze pokračovat. Například z Banderovců se stali téměř národní hrdinové a přátelé Československa. Chceme-li někomu vytýkat zločiny, spáchané na Československu a jeho obyvatelstvu, tak potom to tvrdě a nekompromisně připomínejme po zásluze všem, kteří zde vládli, loupili a vraždili během oněch posledních sto let samostatné Československé a České republiky.

Rusko není SSSR

Je zvláštní, že jsem, přes neblahé historické zkušenosti, nikdy neslyšel, že by Česko bylo v ohrožení, že by ho chtěli Němci ovládnout, zatímco strašení Ruskem je velice „in“, navzdory tomu, že se za svoji účast na invazi v roce 1968 Rusové již několikrát omluvili. Obdobná omluva například představitelů sudetských Němců mně ale podle všeho unikla. Anebo je už zase tady doba, kdy mezi rovnými jsou si někteří rovnější a někteří málo rovní? Mnoho rusobijců a rusofobů zatvrzele odmítá postavit se tváří v tvář historii a objektivním skutečnostem a faktům. Neobhajuji žádnou ze jmenovaných zemí, jen si myslím, že je čas hledět více do budoucnosti. Když to jde s Němci, proč by to nešlo s Rusy?

Jiří Kobza je členem Poslanecké sněmovny zvoleným za politické hnutí Svoboda a přímá demokracie (SPD)