Personál zřejmě nepoučený o významu kliky pro tiché obcování s dveřmi a opomíjející pravdivost úsloví druhdy visícího ve všech zdravotnických prostorách: Ticho léčí. Podél jedné strany dřevěné lavice na střídačku s plastovými sedačkami a na nich pět spoluobčanů čekajících podobně útrpně na vyšetření.

Dlouhá chodba s mnohými dveřmi coby veřejná čekárna

Zadek za chvíli od sezení pálí, navíc přetrvávající křeče nutí k procházkám. Během jedné padne oko zcela náhodně na ceduli v tu chvíli okamžitě beroucí naději na rychlé vyšetření: ´Čekací doba na neurologii je šest až osm hodin.´ A k tomu dodatek ve smyslu, že jakékoli reklamace u personálu a diskuse vedené zvýšeným tónem rozhodně ke zkrácení čekání nevedou.

Po první hodině už tělo neví, jak by si ulevilo. Při sezení je střídavě namáhána jedna půlka po druhé, při ležení se vybaví vzpomínka na vojnu a celodenní strážní službu: dvě hodiny pochůzka s kvérem kolem muničního skladu, poté stejně dlouhé vartování u strážnice, až konečně dvě vytoužené hodiny spánku na tvrdé pryčně.

Jenže tady spánek na tvrdé lavici nepřichází. Kdysi v dětství jsme počítali ovečky přecházející po lávce, dokud se oči neunavily, na chodbě s boucháním dveří to však nezabírá. Zkusím tedy alespoň sekundy: jedna, dvě… sedmnáct… čtyřiatřicet… šedesát – hurá! Jedna minuta je za mnou, zbývají už jenom, v tom lepším případě, minimálně tři stovky.

Čas se vleče, ještě nikdy hodina tak dlouho netrvala

Na chvíli jsem navzdory všemu zřejmě přece jenom usnul, protože mě míjí procesí známých tváří v bílých pláštích: Sova, Blažej, Strossmayer, Čeňková, Huňková, lepá Ina a do očí se mi šklebící Cvach. Halucinace, totální beznaděj. Na infekčním mě přijali se zánětem tenkého střeva a neurologie mi v tomto očistci dává veškeré průvodní jevy této nemoci vyžrat do mrti. Pacient deptaný, znechucený, odevzdaný a rezignující, byť v našem zdravotnictví neplatící.

Už vás to moje čekání a fňukání nebaví? Dobrá, přeskočíme pár hodin, stejně byly jedna jako druhá, nudná a k nepřečkání… Tak tedy už i na mě konečně došlo. Zvědav, v čem spočívá zřejmě čímsi mimořádná audience, doložená posunem jednoho vyšetřovaného za hodinu, nejprve odpovídám doktorovi na zcela triviální dotazy, které už má stejně před sebou v papírech. Potom stání na jedné noze, poslepu ukazovákem na špičku nosu, poklepání kolena kladívkem – a konec! Sotva patnáct minut toho nejbanálnějšího vyšetření, jaké lze podstoupit, neuroložka na klinice si se mnou dává větší práci…

Jsem rozmrzelý až vzteklý a hledám v duchu odpověď, proč mě toto odborné pracoviště zbůhdarma připravilo - počítám-li průměr šesti odtrpěných hodin - o 360 minut života.

Jiří Macků

Článek vyšel na webu krajskelisty.cz, publikováno se souhlasem autora.