Někteří političtí představitelé - zahraniční i někteří domácí - se přímo vyžívali ve slovní pyrotechnice. Nepřekvapuje to u M. Albrightové, která už zastupuje jen samu sebe, jež varovala před údajným ústupem od demokratických hodnot v aliančních zemích. To je velmi silné tvrzení a bylo by dobré, aby je paní Albrightová doložila, či alespoň vysvětlila. K bývalé ministryni zahraničí USA se ve zbytečně ostrých útocích na Rusko připojil především polský prezident Duda. Polská vládnoucí elita již delší čas vidí za svými východními hranicemi v podstatě jen Ruskem připravované agresivní plány. Podobně rusožroutsky hovořil také slovenský prezident Kiska, u nějž to bylo pravděpodobně poslední veřejné vystoupení v zahraničí před odchodem z funkce.

Naopak rozumně hovořil český prezident Zeman, a to až na jednu jeho eskapádu směřující proti vyjednávání s Tálibánem. Přece v minulosti jsme byli často svědky toho, že bývalý terorista např. Jásir Arafat anebo Jicchak Šamir, čelní to představitelé Palestinců a Izraele, neměli v tomto směru zrovna nejčistší minulost. A přesto se v určitém okamžiku stali mírotvorci. Důležité dnes je hledat řešení vleklého konfliktu v Afghánistánu. A pokud existuje nějaké rozumné východisko dosažitelné jednáním, bylo by dobré po něm sáhnout. Boj s Tálibánem stojí i české daňové poplatníky zbytečné peníze.

Státy aliance dříve nebo později v nekončícím konfliktu, v němž už všichni zapomněli, o co vlastně šlo na jeho začátku (Usáma bin Ládin je ostatně už nějaký rok mrtev), odejdou z Afganistanu. Poté Západem dosazená vláda v Kábulu se nejspíše dříve nebo později zhroutí. Není to poprvé, co by se neosvědčila tzv. vietnamizace konfliktu. I ohromné prostředky, které zejména Spojené státy utratily za konflikt v jedné z nejchudších a nejnezajímavějších zemí světa z hlediska hospodářského využití, byly úplně zbytečné. Dříve nebo později se bude potřeba podívat pravdě do očí a z konfliktu v této zemi odejít. Dnes už každému musí být jasné, že vojensky vyhrát konflikt v této zemi prostě není možné.

Velmi rozumná stanoviska přednášel na slavnostním zasedání ke vstupu do NATO také maďarský prezident János Áder. Ten se přimlouval za zachování diplomatického dialogu s Ruskem, aby byla politická pnutí mezi ním a zeměmi NATO v co nejkratší době, co nejvíce snížena.

Další politik aktuálně bez osobní odpovědnosti, bývalý generální tajemník NATO Robertson, se navážel do Česka, že je jedno ze zemí, která neplní dohodnutý základní cíl dvou procent zbrojních výdajů z HDP. Podle něj je nynějších 1,04% zbrojních výdajů z HDP žalostných.

Celkem by mě zajímalo, kdo takový případný závazek vlády a obecně České republiky spočívající ve vynakládání 2% vytvořeného HDP na zbrojní výdaje, odsouhlasil. Přesněji, který orgán ČR tak rozhodl, zda to byla vláda nebo Parlament. Anebo to jen někdo kabinetně odsouhlasil a už se z toho dělá závazek, který je nad zákon. Možná ale, že mám jen výpadek paměti, že si to prostě jen nepamatuji.

Útoky Albrightové a Petříčka na ruského prezidenta Putina byly z zbytečně vyhrocené. Jakkoliv si myslím, že členství v NATO je v našem národním zájmu, nemyslím si, že zvyšování vojenských výdajů je také v národním zájmu České republiky.

Před dvaceti lety, kdy jsme se stali členem NATO snad bylo možné důvodně předpokládat, že při tak širokém zapojení zemí západní a střední Evropy do NATO je možné využívat synergie působení. To ve svých důsledcích znamená růst odstrašující síly zemí NATO přesto, že vojenské výdaje aliance nebudou příliš narůstat. Zbrojařské koncerny jsou nenasytné a za chvíli jim nebudou stačit ani ta 2% vojenských výdajů z HDP, jež se považují v české politice za axiom. Tedy za něco, o čem se už nediskutuje, co je dané. A já musím říci, že si vůbec, ale vůbec nevzpomínám, že bychom o tak vážné věci zahájili v naší zemi nějakou seriózní diskusi. Toto, de facto, zdvojnásobení výdajů na armádu, po kterém volá Robertson, ale i řada českých politiků, bude v praxi znamenat desítky miliard korun českých daňových poplatníků navíc, vyhozených do luftu. A to vše v situaci, kdy není na obědy pro naše chudé děti a kdy se přemýšlí, kde vzít peníze k pokrytí rostoucích výdajů státu, jemuž se momentálně snižují, v důsledku nižší dynamiky HDP, daňové příjmy.

Vyšlo na Vasevec.cz. Publikováno se souhlasem vydavatele