Celostátně známými figurami mezi demokraty, kteří usilují o kandidaturu, jsou prakticky jen dva uchazeči. Bývalý Obamův viceprezident Spojených států Joe Biden a vedle něj také dlouholetý senátor a představitel levého, „socialistického“ křídla Demokratické strany Bernie Sanders. Oba dva kandidáti mají jednu významnou slabinu. Nejsou zrovna junáky v největším rozpuku. Bidenovi je 76 let a Sandersovi 73 let. Proti nim ale nebude kandidovat také zrovna mladík v nejlepších letech.

Biden představuje centristickou politiku Demokratické strany. Má za sebou ohromnou politickou zkušenost a již při pohledu na něj, na jeho gesta (na evropské poměry poněkud teatrální), je možné říci, že je to muž s velkou sociální empatií, schopný velmi citlivě vnímat dění kolem sebe. Svou volební kampaň zatím založil na jakémsi „návratu kupředu“, tedy k návratu k nejlepším dobám Obamova úspěšného prezidentství. Biden byl vůči prezidentovi Obamovi po celých osm let mimořádně loajální a sdílel s ním desítky stanovisek, které mu jistě nebyly zcela po chuti. V Senátu Spojených států po více než tři desítky let hledal se svými kolegy i politickými soupeři vždy cestu k politickému kompromisu. Zcela nepochybně by mohl nalézt také cestu k řadě voličů některých volebně klíčových států, které Demokratická strana v posledních prezidentských volbách ztratila. Lze očekávat, že právě tato schopnost Bidena, získávat voliče ze střední třídy i zaměstnance, bude tím faktorem, který rozhode o jeho nominaci. Pokud se tedy neobjeví něco negativního z jeho minulosti, z jeho dlouhé politické kariéry. Jak se zdá J. Biden byl vždy obdivovatelem žen. Některé si i po letech stěžují na jeho letmé doteky při veřejných vystoupeních. Na druhé straně prezident Trump projevoval v minulosti zájem o ženy a to často i o ženy poněkud veselejšího ražení. Vyvstává otázka, zda tuto kartu proti Bidenovi mohou republikáni tedy vůbec použít.

Bernie Sanders představuje ovšem to křídlo strany, které prosazuje některé požadavky, jež se například britským labouristům, pokud mluvíme o anglosaském světě, podařilo v rámci „Welfare state“ uplatnit již těsně po druhé světové válce. Mám na mysli především ideu všeobecného zdravotního pojištění. Ve Spojených státech jsou stále ještě miliony lidí, které se i po ObamaCare pohybují mimo systémy zdravotního pojištění a jsou tedy v zásadě závislé na víceméně charitativní chudinské zdravotní péči. Na druhé straně Sanders přiznává, že uplatnění tohoto chvályhodného záměru by znamenalo zatížit vyšším daňovým břemenem také střední třídu. Je otázka, zda právě zvýšení daňového břemene, které z tohoto hrozí, by pak neodradilo od volby demokratického kandidáta na prezidentství právě voliče ze střední třídy.

V každém případě však oba dva tito kandidáti mají největší podporu voličů Demokratické strany: Biden 34%, Sanders 27% a až za nimi následuje zajímavá senátorka Warenová s 14%. A podle současných průzkumů jsou Biden i Sanders schopni Trumpa porazit.

Uvidíme, jak se zápas mezi demokratickými kandidáty o nominaci v těch příštích týdnech přiostří. Je také možné, že sami demokratičtí protikandidáti zlikvidují své nejnadějnější kandidáty pro prezidentskou nominaci ostrou a kompromitační slovní pyrotechnikou. Prezident Trump výsledky dvou televizních debat za účasti dvaceti demokratických kandidátů z paluby Air Force One při cestě na zasedání G20 v japonské Osace, bagatelizoval. Je to poněkud levný trik, neboť debaty kandidátů sledovalo až kolem 20 milionů Američanů a to není vůbec špatné číslo.

Trump v tuto chvíli vede obchodní válku na několika frontách. Před ratifikací je nová dohoda s Mexikem a Kanadou, kterou vybojoval. Tu a tam použije Trump jako politickou kartu i hrozbu vyššími cly, jako se to stalo vůči Mexiku. Tomu hrozil zavedením a postupnou gradací celních sazeb na dovoz mexického zboží do USA v případě, že Mexiko nezabrání příchodům tisícům dalších imigrantů přes Mexiko k americké hranici.

Uvalení cel na Čínu mělo za následek reciproční uvalení cel ze strany Číny na americké zboží. To samozřejmě postihuje jak čínské, tak americké spotřebitele. Nejpatrnější je to u zavedení odvetných čínských cel na dovoz sóji do Číny. Čína začala dovážet sóju z jiných zemí, například z Brazílie a americký export sóji do Číny se snížil v minulém roce na 3,3 mld. $, když ještě v roce 2017 to bylo téměř čtyřnásobné množství (12,2 mld. $ a v roce 2016 to bylo dokonce 14,2 mld. $). Prostě dnešní svět je ekonomicky provázán a těžko si lze myslet, že některý stát získá jednostrannou výhodu, pokud zavede cla na dovoz zahraničního zboží. Největší vývozci světa, tedy Čína, Evropská unie a USA, by uplatňováním cel vůči sobě mohly ohrozit prosperitu světového hospodářství. EU je v tuto chvíli nepochybně spokojena s tím, že se USA věnují s plnou silou nikoliv EU, ale obchodním vztahům s Čínou. Ale všeho do času.

Na světových komoditních trzích v uplynulých týdnech, v důsledku nejistoty ve vztazích mezi největšími světovými ekonomikami i s ohledem na další nepříznivé faktory (Brexit, potenciální vojenský konflikt mezi USA a Íránem), rostou gradujícím způsobem ceny vzácných kovů: cena zlata a cena palladia. Mimochodem cena palladia se již před jistým časem dostala, pokud jde o cenu trojské unce, na vyšší úroveň nežli cena zlata.

Pokud bude mít summit G20 v Osace nějaký pozitivní výsledek, či alespoň vyznění, očekává se pokles cen zlata i palladia. A je také možné, že následně dojde ke zrychlení růstu cen na hlavních akciových trzích.

Prezident Trump přichází v posledních týdnech a měsících s nestandardním, až konfliktním řešením některých neuralgických bodů ve světě. Iniciativa jeho administrativy ve vztahu k Palestině a Izraeli, založená na snaze přivést obrovské investice do palestinské infrastruktury za vzdání se představy o vzniku samostatného Palestinského státu samotnými Palestinci, narazila na odpor nejen Palestinců, ale také konzervativních arabských států v Zálivu i Saúdské Arábie. Tato velkorysá iniciativa, spojená se jménem prezidentova zetě Kushnera, bude tedy jen dalším plácnutím do vody. Také americký spor s Íránem nemůže mít dobré východisko. Ústupky, které si chce vynutit D. Trump na Íráncích, je možné vynutit jen v situaci následující po vítězné válce. Se zemí takové historie a politického myšlení s kontinuitou tří tisíc let, jako je Írán nejspíš Trumpa čeká další politická blamáž, kdy se ke všemu bude řadu měsíců pohybovat na hraně válečného konfliktu.

Vyšlo na Vasevec.cz. Publikováno se souhlasem vydavatele