Pod tlakem epidemie koronaviru, která se v Česku dostává až k tragickým číslům denních nárůstů nemocných, se na konci roku některé závažné politické otázky jakoby vytratily z veřejného prostoru. Na jedné straně pandemie, blížící se brexit, problémy s odcházením Trumpa... Na druhé straně efektivně pracující bruselští úředníci a ještě efektivněji pracující německé předsednictví EU, které dokázalo v posledních dnech minulého roku završit investiční dohodu EU s Čínou. Je to velký úspěch Evropské komise, ukázka toho, že právě Evropská komise dbá na zájem států EU, včetně České republiky, a že je schopna pracovat nezávisle na našich amerických přátelích.

Byl to ostatně prezident Trump, kdo stavěl šéfy EU a také jednotlivé evropské země nejednou před hotovou věc. Bylo tomu tak např. v případě jednostranného vypovězení jaderné smlouvy s Íránem (kromě USA z ní nikdo jiný nevystoupil) a před rokem a půl, když se pustil do obchodní války s Čínou. Trump rozpoutal tímto obřím sporem s Čínou ve světě opět vlnu ochranářských opatření, která pochopitelně nemohla zůstat bez vlivu ani na evropskou ekonomiku. Zejména na země jako je Německo a Česko, které jsou více nebo méně velmi silně závislé na exportu.

Pro poučení těch, kdo řeknou, že český export do Číny je přece malý, jen dodávám, že jeho velká část jde právě do Číny zprostředkovaně přes německé firmy, do kterých směřují náhradní díly, součástky, či polotovary, ze kterých jsou v Německu montovány hotové výrobky.

To, že Trumpova politika rozkolísala světové finanční trhy a ve svých důsledcích vlastně vedla k růstu a často závratnému růstu cen surovinových komodit, není potřeba ani hovořit. Pochopitelně, že růst cen např. kovů, ale také obilí, rýže apod. vede ve zpracovatelské ekonomice, jako je ta česká, k růstu výrobních nákladů. A s ohledem na situaci na světových trzích, bez možnosti tento růst výrobních nákladů promítat do prodejních cen při vývozu, to poškodilo naše zájmy.

Bylo jen otázku času, kdy se zpozdilí čeští přátelé D. Trumpa v celé záležitosti ozvou. Dnes je v LN článek na téma, jak udělala Evropská komise velkou chybu uzavřením investiční dohody s Čínou.

U některých argumentů J. Macháčka z tohoto článku se zastavím. Jsou ostatně prakticky tytéž, jako argumenty použité ve včerejším, podobně zaměřeném článku Martina Ehla v HN, tedy v novinách, které patří do mediálního koncernu amerického občana Bakaly, smutně proslulého „vybydlením“ těžební společnosti OKD.

Tak např. podle Macháčka „Čína omezila svobody Hongkongu“, a tím vlastně porušila dohodu s bývalou koloniální mocností Velkou Británií. Chci se J. Macháčka zeptat, jaké svobody vlastně v době koloniální nadvlády Britů nad Hongkongem, tam lidé měli? Hongkong neměl přeci žádnou samosprávu. A jak chcete mluvit o svobodě, pokud neexistují svobodné volby do samosprávy a svobodně zvolení zástupci lidu? Čína prý „zvýšila domácí represi, zaútočila na indické vojáky, vyhrožovala Tchaj-wanu a vyhlásila sankce vůči Austrálii“.

Nevím, jestli existuje nějaký barometr, který umožňuje změřit růst či pokles domácí represe. Silně o tom pochybuji. Pokud Čína zaútočila na indické vojáky, tak je to tvrzení proti tvrzení, protože něco jiného říkají Číňané, něco jiného Indové a ostatně se jedná o dlouhodobý územní spor. To, že Čína údajně vyhrožovala Tchaj-wanu, to je také věc svého druhu. Ostatně byli to Američané, kdo uzavřením americko-čínského paktu Nixon-Mao počátkem 70. let de facto devalvovali pozici do té doby Američany preferovaného Tchaj-wanu na pouhou čínskou provincii.

Pokud jde o vyhlášení sankcí Číny vůči Austrálii, nebyla to Čína, kdo kolo sankcí ve světě roztočila jako první. Možná, že by si Austrálie, pro níž je Čína největším obchodním partnerem Číny, měla uvědomit některé geopolitické souvislosti a chovat se realisticky ve vztahu k Číně podobně, jako např. Německo. Mistrovat Čínu tak, jak se o to v loňském roce snažila v řadě otázek právě Austrálii, počínaje Hongkongem, přes údajné problémy v provincii Siť-jang atd., to asi zrovna nebyla úplně rozumná cesta. Prostě Evropané a jejich spojenci musí brát na vědomí, že dnešní Čína není tou Čínou z doby před čtyřiceti nebo dokonce před sto lety. Je to rychle se rozvíjející supervelmoc.

EU prý, alespoň podle Macháčka „…kopla do zubů nastupujícího prezidenta Bidena“(myslí se uzavřením smlouvy mezi EU a Čínou).

Vůbec nechápu logiku, a to ani politickou logiku, Trumpových přátel v Česku: USA mohou postupovat při uzavírání např. obchodní dohody s Čínou zcela svobodně, bez ohledu na evropské zájmy a EU to udělat prý nesmí.

Já se naopak domnívám, že EU postupovala zcela správně, ve svém politickém zájmu a v zájmu národních států, které EU tvoří.

Nemyslím si vůbec, že by tato dohoda svým načasováním vrážela klín mezi USA a EU. Tento klín vrazil mezi EU a USA přeci americký prezident Trump. V úřadu prezidenta nadělal takových hloupých rozhodnutí, že se nestačíte divit.

Kritizovat mj. A. Merkelovou za to, že má realistický pohled na USA, zejména pokud v jejich čele stála tak podivná figura, jako je Trump, je opravdu nesoudné. Je přeci i v českém národním zájmu, aby německý automobilový průmysl prodával auta v Číně dál (Číňané neuvažují o navýšení cel na dovoz vozidel z EU, jako to učinil Trump).

Prostě naši trumpisté a militantní amerikanofilové by se měli smířit s tím, že EU má v lecčems rozdílné zájmy od USA. A také Česko potřebuje vyvážet své produkty, zejména pak součástky do automobilů a je tak prostřednictvím Německa v jeho zájmu, aby se německý vývoz automobilů a dalšího zboží nezadrhnul. Strašit tím, že …„Čína časem vystřídá Ameriku, coby dominantní světová mocnost (doufám, že tím Macháček myslí jen oblast ekonomiky), demokracie všude po světě to silně pocítí“. Nevím, co nastane poté, až se Číňané stanou ekonomicky nejsilnějším státem světa. Nemyslím si ale, že nastane nějaký čas hrůz. Číňané, aby zaměstnali a uživili svých 1,4 mld. obyvatel, budou dál obchodovat s celým světem. Dovážet převážně suroviny a vyvážet hotové výrobky. A dovážet také vysoce vyvinuté ze Západu.

To, že šéf americké CIA podle Macháčka straší „komunistickou Čínou“, mě zas až tolik neznepokojuje. Možná, že by měl vyjádřit, v čem tyto jeho obavy reálně spočívají.

Připusťme, že pro určitou část třetího světa, jehož je Čína i podle vlastních vyjádření, součástí, může být čínský politický systém atraktivnější nežli ten náš tak, jak je uplatňován v Evropě, v Japonsku, v jižní Koreji a v Severní Americe. Myslím si ale, že oba dva systémy mohou spolu celkem bez problémů koexistovat.

Některé Macháčkovy argumenty jsou úplně z dílny Jaroslava Haška. Pokud se zlobí, že EU nezajímá „…americká bezpečnostní politika v Pacifiku…“, je to opravdu legrační. Byly to přeci samotné USA, když před čtyřmi lety nově zvolený prezident Trump ukončil jednostranně jednání o vstupu do dohody o transpacifické spolupráci. Čína a celá řada dalších asijských států, včetně Japonska, se pak dohodly bez Spojených států. Prostě Amerika se v tomto případě vyoutovala sama. Tak proč by to EU mělo zajímat.

To je tak, když se stal šéfem nejmocnějšího státu světa skvělý showman, který se snaží uplatnit svou celoživotní praxi (ne zas tak úspěšného) podnikatele v realitách, v mezinárodních vztazích. Kromě Středního východu, kde Trump pomohl k nové, rozumné spolupráci mezi Izraelem a bohatými arabskými státy z Perského zálivu, toho mnoho nepředvedl. A když něco předvedl, tak to bylo pouze výsledkem jakéhosi politického kutilství a ne na základě hluboké znalosti zahraničně-politických reálií a souvislostí.

Vzestupu Číny, dynamickému rozvoji její ekonomiky, už nic nezabrání. Rozhodně ale tomu nezabrání tendenční články českých publicistů, vzdychajících po nenávratně zmizelé politice trumpismu, která, doufejme, bude jen epizodou v amerických i světových dějinách.

Pokud se státy jako je Německo, Francie, Británie a Itálie, budou snažit rozvíjet zcela korektní a vzájemně výhodné hospodářské vztahy s Čínou, nebude to vůbec na škodu ani České republice, byť to našim sinožroutům bude z řady důvodů vadit.

Vyšlo na Vasevec.cz. Publikováno se souhlasem vydavatele