Opakovaně zaznívají kupříkladu názory, že by Senát bylo nejlepší zrušit. Anebo by prý pomohla změna volebního systému z dvoukolového na jednokolový většinový systém. Mluví se i o technicko-organizačních opatřeních, jako je pořádání voleb v jeden den.

Pro tyto úvahy je bohužel příznačné, že často míchají dohromady věci zcela zásadní a věci podružné. Občas se zdá, že někteří jejich autoři nikdy pořádně nečetli ústavu.

Kupříkladu ke zrušení Senátu by bylo zapotřebí ústavního zákona, který by musel být ústavní většinou schválen samotným Senátem, který nemůže Poslanecká sněmovna v případech změn ústavy přehlasovat.

Opravdu si někdo vážně myslí, že ústavní většina senátorů odhlasuje konec instituce, do které byli zvoleni?

Příliš by nepomohl ani nápad uspořádat o existenci Senátu referendum, protože Senát jen těžko schválí ústavní zákon o referendu, který by jeho zrušení umožňoval.

I proto jsou příklady zrušení horních komor ve světě vzácné. Stalo se to například ve Švédsku, Dánsku, ve Venezuele, na Novém Zélandě, a v několika provinciích Kanady.

Jenže ve většině těchto zemí se to podařilo, jen když byla senátorům nabídnuta nějaká—ne úplně nevýznamná—protihodnota, nebo v rámci přijímání úplně nové ústavy.

Kupříkladu ve Švédsku byla senátorům výměnou za souhlas se zrušením horní komory zaručena vysoká doživotní renta. Takové řešení si ovšem může dovolit bohatý stát, jako je Švédsko. V Česku by narazil nepochybně na odpor.

Raději než mudrovat o zrušení Senátu bychom tedy měli vážně uvažovat o tom, co je příčinou toho, že ho voliči vidí jako nedůležitý. K těmto důvodům dozajista patří jeho poměrně slabé pravomoci, jakož i skutečnost, že není organicky navázán na regionální rozdělení země.

Ve většině zemí jsou přitom horní komory buď pozůstatkem stavovského uspořádání, jako je Sněmovna lordů ve Velké Británii, anebo senátoři reprezentují nižší územní celky v rámci jednotlivých zemí.

Potíž s posílením pravomocí Senátu spočívá v tom, že zatímco jeho zrušení by neodhlasoval sám Senát, výrazné posílení jeho pravomocí zase neodhlasuje Poslanecká sněmovna, neboť posílení Senátu nelze dosáhnout bez faktického oslabení sněmovny. Jsou to spojité nádoby.

Pokud by se jednou přepisovala celá naše ústava, lze si představit, že by mohl být Senát organičtěji navázán kupříkladu na regionální rozdělení země. Kupříkladu tak, že místo 81 obvodů vytvořených bez zřejmé logiky by každý z krajů reprezentoval určený počet senátorů. Tím by se také poněkud zrovnoprávnily malé kraje s velkými.

Změna volebního zákona z dvoukolového na jednokolový je poněkud více realistická než již zmíněná radikální řešení, ale tato změna, ani některé další uvažované změny volebního systému používaného pro volbu Senátu, by nikterak nezvýšily význam Senátu v ústavním systému.

Nejjednodušším řešením, které by nejspíš zvýšilo volení účast, by tak bylo pořádání voleb v jednom dni, nejlépe ve dni pracovním., což je model použitelný i pro ostatní druhy voleb.

Pokud by se voličům zároveň výrazně usnadnila možnost volby v místech, kde pracují, voličská účast by nepochybně stoupla. Místo snění o radikálních řešeních by se tedy měli zákonodárci i vláda možná pokusit nejprve o tento malý krůček. 

Komentář zazněl v pořadu Českého rozhlasu Plus Názory a argumenty  Publikováno se souhlasem vydavatele.