Mé pocity po představení byly zvláštní. Dalo by se říci smíšené. Herecký výkon představitele titulní role, Karla Rodena, byl vynikající, škoda, že se totéž nedalo říci o výkonu Jiřího Kaisera v roli Edvarda Beneše. Ten byl naprosto nepřesvědčivý. Dále film obsahoval celou řadu působivých, silných scén. Mobilizace, veřejná vystoupení a rozhlasový projev Jana Masaryka jakož i jeho setkání s M. Davenportovou, to byly bezesporu silné momenty, které v sobě měly i zřetelné pozitivní poselství. Zejména závěrečnou scénu lze považovat za mimořádně zdařilou. Tím ale přednosti tohoto filmového díla končí.

Největší slabinou je samotný námět a scénář. Ne co do volby tématu, ten volal po filmovém zpracování už dávno, ale stavba příběhu, dějový konflikt a portrét osobnosti, to vše vyznívá jako trapná karikatura a výsledkem je naprosto falešný obraz doby i osobnosti Jana Masaryka. Hlavní postava je vylíčena jako duševní troska se sebevražednými sklony, promiskuitní alkoholik a navíc narkoman, který se jen občas vzchopí k pozitivnímu výkonu. Jistěže, Jan Masaryk nebyl asketou, byl člověkem, kterému nic lidského nebylo cizí a byl skutečně hospitalizován v sanatoriu, které bylo ve filmu představeno. Šlo ale o lehčí duševní poruchu a navíc k hospitalizaci došlo už v roce 1912. Dávno před dobou, o které film pojednává. Jistě si rád zaflámoval a není vyloučeno, že si vyzkoušel i kokain. Prokázáno to ale není a závislým určitě nebyl. Ani na kokainu ani na alkoholu. Navíc jeho pracovní a společenský program v letech 1938 - 1939, kdy se odehrává většina děje, byl natolik nabitý, že pobyt v jakémsi sanatoriu se tam prostě nevešel a tím spíš působí tato autenticky se tvářící fikce tak falešně. Jan Masaryk měl své psychické problémy, rozhodně ale nebyl takovou troskou, jak ho film vylíčil. Troskou vnikající pod vlivem šílenství do cizích bytů a šňupající kokain, který dokonce po troškách krade v ordinaci. To je další nesmysl, který scénář obsahuje. Naprosto scestné je pak líčení konfliktu s prezidentem Benešem, vedoucí až k nenávisti. Opak byl pravdou. Jistěže lze předpokládat, že Jan Masaryk s E. Benešem občas nesouhlasil, to ale rozhodně nevedlo k nenávistným rozporům a dokonce urážkám. Mezi těmito osobnostmi naopak vládl duch dlouholeté spolupráce, která se během válečných let osvědčila. Masaryk neopustil prezidenta ani po osudových únorových událostech roku 1948. Filmové scény ze sanatoria navíc podsouvají sugestivním způsobem psychopatické sebevražedné sklony hlavní postavy, takže divák pak snadno uvěří verzi o jeho sebevraždě, která je dnes už v podstatě neudržitelná. Tak, jako je neudržitelná bajka o zlém Benešovi a bláznivém Masarykovi, který s ním odhodlaně bojuje.

Skutečný život Jana Masaryka nebyl lehký. V mládí dlouho tápal, dělal chyby a stín velikosti jeho otce byl určitou zátěží, s kterou se musel vyrovnávat. Manželství se mu nepovedlo. Čelil depresím, které ho občas přepadávaly, a čelil jim celkem úspěšně. Vtipem, společenskými aktivitami a prací. Uvědomme si, že žil ve víru událostí, které byly nad síly jedince i celých národů a vrcholily válkou. V těchto událostech našel své místo a obstál. Hlas Honzy Masaryka se stal hlasem naděje pro okupovaný národ. Jan Masaryk nebyl obrázkem z čítanek. Byl to živý člověk, který měl své slabosti i své chyby a svá trápení. Jeho spolupracovníci to s ním možná neměli lehké. Určitě si ale nezaslouží, aby se z jeho života stala filmová karikatura, která se těžko může přiblížit přesvědčivému obrazu osobnosti a doby, v níž osobnost žila a pracovala.

Co nakonec říci? Filmaři odvedli dobrou řemeslnou práci, kvalitní podívanou. Škoda, že námět a scénář této kvalitě neodpovídají. Dovedu si snadno představit, s jakými dojmy odcházejí z kina lidé, kteří se o Masarykovu osobnost a jeho dobu hlouběji nezajímají a budou filmový příběh pokládat za obraz skutečné historie a skutečné postavy. A tak se jen ptám, proč? Pro umělecký dojem? Nebo snad pro něco jiného? Nebo ve scénáři vůbec nešlo o Jana Masaryka, ale o někoho jiného? Třeba o Edvarda Beneše a jeho dehonestaci? To je přece dnes tak v módě! Ale to jsou jistě jen mé pouhé domněnky.

Jiří Pondělíček

Vyšlo na Vasevec.cz. Publikováno se souhlasem vydavatele.