Nepochopil jsem, proč vadila tato narážka. Jedině snad proto, že jsem prozradil nějakou utajovanou informaci. Tehdy ale ještě nebylo potvrzeno, že by vedlo Rusko proti Západu hybridní válku, a bylo se možné ptát, kdo jsou její oběti.

Zeptal jsem se strýčka Googla s použitím klíčových slov „hybridní válka“ Chovanec, zda mám jenom švába na mozku.[1] Mezitím vznikl mírumilovný a naprosto nekontroverzní odbor Centrum proti hybridním hrozbám a terorismu na MV ČR, zvaný ministerstvem pravdy, a druhou obětí hybridní války se měla stát Hillary Clintonová.

Původně jsem si představoval, že pracovníci ministerstva budou aktivně vstupovat anonymně do našich a ruských diskuzí s cílem je ovlivnit. Tak kvalifikované rodilé mluvčí se asi ministerstvu nepodařilo nalézt, tak se bylo nutno spokojit se značně skromnějším cílem chránit bezpečnost státu. Všechno je otázkou interpretace. V zásadě však to povede k praxi, že bude jedna lež vyvracet lež jinou. V pohádce o Sněhurka královna pouze stojí před zrcadlem a ptá se sama sebe, kdo je nejkrásnější. Sama si odpovídá, ale tu odpověď připisuje zrcadlu. Pokud Sněhurka s Královnou nemají sladěné menstruační cykly, tak odpovědi zrcadla jako symbolu pochodů v ženském mozku nutně musely znít v různém období různě. Pohádková verze může být ale životní realitě bližší, než ta moje brutálně psychoanalyticky biologická.

Nejvíce zaráží vznik Centra proti hybridním hrozbám a terorismu. Přece k boji s dezinformacemi zcela stáčí tiskový odbor, respektive jeho posílení, jak na jednotlivých ministerstvech, tak i na úřadu vlády Uvedu příklad. V červnu 1947 se rozšířila v některých oblastech Česka fáma o měnové reformě, což signalizovalo, že obyvatelstvo cítilo, že vyplacené mzdy nejsou kryté prací, což ale potvrdilo za pět let. Tuto fámu dementovalo ministerstvo financí tiskovým prohlášením a něco později tiskovou konferencí ministra financí, který vyvracel tuto fámu argumentem o stabilitě měnového kursu koruny. Co ale na tom argumentu soudruha ministra Dolánského nejvíce zaráží je to, že sice úřední kurs byl stabilní, nicméně na černém trhu tento kurs povážlivě klesal. Tedy soudruh ministr nevyvrátil vůbec nic. Zajímavé je, že když se šířily podobné fámy v 70. letech a následné nákupní horečky v 70.letech, tak už tehdy úředně nikdo nevyvracel nic a také si už nikdo nic nepamatuje.

Problémem není samotné ministerstvo pravdy se svým zadáním, problémem je, že když třeba jeho pracovník zavolá redaktorovi periodika (webu), že se mu nelíbí Vaše blogy o ministerstvu pravdy, vy už zítra můžete nebýt úspěšným blogerem. Tak po WWII začala cenzura jako autocenzura, pokračovala problémy s přidělováním papíru, ministerstvo informací kontrolovalo rozhlas, pak zemské národní výbory získaly pravomoc dávat pokuty za články, které se jim zdály být v rozporu s bezpečností státu, v únoru 1948 byly obsazovány redakce nekomunistických novin. To množství práce, které pracovníci Centra budou mít, nelze jim závidět. Nezastaví se od rána do večera. Lze pouze doufat, že jim v blízké budoucnosti vypomohou lidové milice při spalování rodokapsů a červené knihovny. Doporučil bych všem pracovníkům ministerstva Pravdy, aby nedělali vůbec nic a spolehli se na to, že lež má krátké nožičky.

[1] Viz zde.

Tímto  také odpovídám na otázku Lubomíra Mana, položenou v jeho článku zde.

Jiří Řezník

Vyšlo na Vasevec.cz. Publikováno se souhlasem vydavatele.