Pozoruhodný text, usoudil jsem, a do diáře připsal název knihy k několika jiným, určeným též k zakoupení. Koneckonců zkusím ji z autora kvůli ušetření nejdříve vymámit anebo vyhandlovat za moje vzpomínkové střípky z doby pozdní totality, vytištěné před rokem. 

Nezmýlil jsem se, reakce přišla záhy. Z pera fundované psavkyně a výtečné stylistky z Lidovek. Včera bych zatleskal, dnes se ptám: Co je vlastně paradoxního na tom, když bývalý mladý redaktor Rudého práva a Tvorby Zdenko Pavelka, jemuž bude do skonání světa připomínán jistý zbaběle zpovykaný výrok, vyzpovídává po téměř pětadvaceti letech jednoho z nejodvážnějších odpůrců někdejšího režimu a mnohaletého vězně svědomí Petra Uhla? To přece není o jakémsi zapomínání a snahy vytěsňovat z myslí svinskou dobu. To nijak nezpochybňuje navýsost záslužné aktivity Příběhů bezpráví, Příběhů 20. století, Post Bellum a mnohé jiné. To není o přehodnocování kritérií. To je i o pohledu vpřed, také o pokání a odpouštění, o nechuti žít neustále v zapšklosti z utrpěných křivd. Což takhle Pavelku nehodnotit pouze ideologicky, ale též z jeho několikaleté práce v Salonu, literární příloze polistopadového Práva? Vadila snad spolupráce s ním básníkovi a překladateli Pavlu Šrutovi, jenž tam pravidelně publikoval? A mnoha jiným nezatvrzelým odpůrcům kapitalismu? Budeme snad uměnovědce Petera Kováče stále hodnotit na základě dávného stejně blbského výroku o Boštíkově "bramboračce", anebo podle jeho dnešních fundovaných textů publicistických či knižních? 

Nastává asi čas, abychom začali naslouchat i mladým buřičům, kteří, aniž by trpěli traumatem z vlastní zbytečnosti a mindrákem z pocitu neúspěšnosti, kriticky vnímají tuhle fázi Západní, tedy naší demokracie. Abychom ale neopomíjeli ani ty, co těmito neduhy trpí. To nemá co do činění s neustále médii proklamovanou prý - ctěné posluchačky prominou - všeobecnou nasraností. To je jen opak našeho (mého) romantismu, nepodlehnout oné takřka fatální skepsi z vývoje společnosti. Z té urputné honby za mamonem a modlou úspěšnosti, s níž mnozí neudrží krok, neb jsou zmítání existenčními tlaky. Proto kašlou na naše disidentské "bolístky". Proto ona stále vzrůstající nebezpečná nostalgie (ostalgie) po bezpečném žití k okolnímu světu uzavřené zemi, v onom bezpečném hájemství a nejzákladnější živočišné potřeby zaručujícím kotci. Ona tíha svobody tolik lidí neurotizuje, a nemějme jim to za zlé. 

Post skriptum: Ač bytostný romantik, odjakživa nabitý pozitivním vztahem ke světu a všemu, co mě obklopuje, tvrdím: Naslouchejme nespokojencům i buřičům. Vyplatí se to! Od frustrace je jen krůček k diktatuře!  

Komentář zazněl v pořadu Českého rozhlasu Plus Názory a argumenty  Publikováno se souhlasem vydavatele.