Včera vydal jsem se po čase toutéž cestou, kterou jsem do milovaného parku denně docházel do práce a později s první i druhou ženou na procházky. Po Nuselských schodech, v jejichž šíři je dodnes cosi vzletného. Tuším že odšustilé secesní vlečky a odvanutá přirozená noblesa.

Nechce se ani věřit, že zde bývaly voňavé stráně, besídky a cesty vysypané pískem. Z vznešené minulosti nezůstalo tu nic, jen barokní viničná kaple Svaté boží rodiny. A přeci: stoupám po schodech vzhůru kolem minichrámu a žasnu: na rozdíl od nedávného minula žádná sprejově přisprostlá čuňačinka na jeho zdech.

Duchovním správcem kapličky je doktor teologie Petr Tvrdek, týž, s nímž jsem onehdy u nás doma uspořádal komorní odpolední čtení sakrální poezie. Úžasný večer, při němž nepadala protestní vulgární slova stran vyrovnávání křivd z minulosti a navracení kdysi uzmutého majetku. Nezazněl ovšem ani sebedokonaleji formulovaný názor opačný. Nevraživost politických hrátek nahradil hřejivý pocit z přednášeného poetična a přátelského klokotání o něm.

Starokatolíci, jimž kaplička náleží, jsou totiž nejen součástí svaté a apoštolské Církve Kristovy, nýbrž křesťanským uskupením, jež nechce mít víc, než stačí k zabezpečení jeho základních potřeb. Čili duch původnosti, upřímnosti a důvěry, v praxi naplňovaný duch prvních křesťanských, tedy prvotně židovských společenství.

K viničnému altánu, dominanty parku, přiblížil jsem se na dosah a zavzpomínal, kterak bylo mně zde umožněno duchovně přežít po několikaletých dennodenních komunikacích s člověčími i strojovými monstry v Metrostavu.

Vzít po tomto do rukou hrábě s vidlemi a s ranním rozbřeskem niterně rozmlouvat s rosou na čerstvě posekané louce a zdravit se s rozpřaženými větvemi rozkošatělých stromů nejrůznější provenience, jak je tu osvícený pan továrník pro obecné blaho osázel, stalo se pro mne štěstím nepřekonatelným. Snad jen v té době nepředstavitelně vzdálená vize i celospolečenské, nejen té mojí vnitřní svobody, mohla by tohle štěstí překonat.

Post skriptum: Jsem ve věku onoho penzisty, radujícího se tenkrát z mé lidumilné mystifikace. Už jen sám, bez obou žen, vycházím z vinohradského bytu do Grébovky, oděné zpět do prvorepublikového hávu a raduji se z dožití tohoto. Mířím do parku s obnovenou vinicí a Grottou, před níž se opět prsí fontána s replikou Schnirchovy sochy Neptuna. Někdejší lež z milosti proměnila se po 25 letech v realitu. Zaplať pánbůh, říkám směrem ke kapličce. 

Komentář zazněl v pořadu Českého rozhlasu Plus Názory a argumenty  Publikováno se souhlasem vydavatele.