Tereza Spencerová, kterou pokládám za absolutní jedničku české a evropské komentátorské novinářské obce, označila Emmanuela Macrona za bublifuka, ze kterého vypadává tisíce myšlenek, ale kromě novinářů svými příjmy, svou životní úrovní i zaměstnáními, závislými na stávajícím obrazu Evropu i světa, jak se ustálil v posledních 30 let, nic z toho zatím nezrealizoval. A možná už ani nikdo, včetně odcházející Angely Merkelové, o to nestojí. A to se týká jen totální integrace Evropy, kde sázel rány každému, kdo s ním nesouhlasil, a vyhrožoval odebráním dotací, případně i vyškrtnutím z EU. Inu, dobrák od kosti.

Byl tvrdý a ukazuje se, že nesplnil možná ani základní úkol francouzského prezidenta ve vztahu k Francouzům. Zavedl reformy, ale ekonomika dál nestoupá a nezaměstnanost je kolem 10 procent. Kde nastala chyba?

Fakt bychom se měli těšit na volby do Evropského parlamentu. Jednou za 10 až 30 let totiž přichází v Evropě zásadní změna a vše se otřese.

Rok 1918 (konec 1. světové války), rok 1938 -1945 (2. světová válka) – rok 1968 (celoevropská revoluce na Západě i v Československu) – rok 1989 (pád Berlínské zdi, vznik unipolární dominance USA) – rok 1999 vstup ČR do NATO… rok 2007 vstup do EU – rok 2018 - 2019 krize integračních uskupení… postupný konec unipolární dominance USA v Sýrii, Afghánistánu i jinde.

Na těch otřesech absolutně nelze spatřovat cokoliv negativního. Je to vývoj. Zákon přerůstání kvantity v novou kvalitu je logikou vývoje a běžnou historickou záležitostí. A to nové je třeba chytit za pačesy.

Macron má skutečně pravdu, že současný svět lze charakterizovat jako boj národního proti globalizovanému, národní suverenitě proti přenesené celoevropské integraci, jíž dominují ti nejsilnější evropští hráči.

A bude podstatné, který vývoj převáží.

Ještě před půlrokem bych neočekával, že Marine le Pen, která minule utrpěla žalostnou porážku v prezidentské volbě s Macronem, by půl roku před volbami do EU mohla přeskočit prezidenta Macrona. No, asi může.

Tím zajímavější bude jeho svěřepý boj proti všem patriotům Evropy… Nic samozřejmě neplatí, ale co je skvělé, že se ve všech zemích, a lehce i v Česku, povede diskuse, jak dál ve světě i Evropě.

Všude to vře a lidé chtějí změnu.

Čekají nás zajímavé možnosti.

A Česko by si mělo připomenout verše Jana Nerudy. Kdo chvíli stál, už stojí opodál.