Zakázat na pracovišti muslimský hidžáb znamená podle tohoto rozhodnutí současně nezbytnost zakázat například i viditelné nošení křížku na krku křesťanům, jarmulky židům a turbanu sikhům. Takový zákaz žádný rozumný zaměstnavatel vydat nemůže, protože takové nesmyslné šikanování zaměstnanců nemá zapotřebí. Nález znamená de facto všeobecné povolení nosit hidžáb, pokud nemá být jeho zákazem zavedena šikana všech ostatních.

Rozhodnutí evropské soudkyně jenom ukazuje, jak je tento okázale antidiskriminační a politicky korektní pro-multikulturní přístup ignorantský. Různá náboženství a kultury vůbec nejsou stejné a nelze s nimi stejně „antidiskriminačně“ nakládat. Křesťanství se v posledních staletích transformovalo na soukromou záležitost věřících a evropské státy okázale zdůrazňují svou konfesní neutralitu. Jiná náboženství, především islám, však do soukromí věřícího zahnat nelze. Je to víra kolektivní s jasnými požadavky na to, jak má společnost vypadat. Evropské antidiskriminační třeštění je zcela mimo mantinely islámského uvažování v jakékoliv jeho podobě. Podobné je to s některými dalšími orientálními náboženskými systémy. Zakázat sikhovi nosit turban znamená požadovat po něm, aby přestal být sikhem.

Zkrátka představa, že multikulturní společnost lze podrobit jednotným pravidlům, je nesmyslná. Evropský stát by měl vědomě stát za svojí kulturní tradicí a vyžadovat přizpůsobení tam, kde to považuje za racionální a nezbytné. Selektivní diskriminace nekompatibilních ideologií a vzorců chování je racionální a potřebná, pokud má společnost usilovat o minimální soudržnost. Toho však v dnešní pokrytecké a politicky korektní EU evidentně dosáhnout nelze.

Jiří Weigl