Jiří Weigl: Přežijí národní státy snahu o evropský superstát?

22.10.2018 12:45 | Zprávy

Je pozoruhodné, jak se náš proevropský politický a mediální mainstream halasně přihlašuje k odkazu 28. října 1918 a T. G. Masarykovi.

Jiří Weigl: Přežijí národní státy snahu o evropský superstát?
Foto: Hans Štembera
Popisek: Jiří Weigl

Naším státním svátkem totiž oslavujeme rozbití třistaletého mnohonárodního státního útvaru ve střední Evropě a vznik republiky, budované svými zakladateli jako národní stát.  První československá republika tento cíl naplnit nemohla, byla státem mnohonárodnostním, zmítaným těžko řešitelnými rozpory a krizemi, které v různých podobách trvaly až do rozdělení Československa. Poprvé v našich moderních dějinách žijeme poslední čtvrtstoletí v národním státě, jenž je zásadní podmínkou pro bezproblémové fungování politické demokracie a občanské společnosti.

Právě národní stát, který vznikl v etnicky homogenních západoevropských zemích na přelomu 18. a 19. století významně přispěl k ohromnému všestrannému civilizačnímu rozmachu Západu, protože umožnil existenci občanské a ekonomické svobody, vlády práva a politické demokracie. Tři mnohonárodní impéria na evropském Východě – habsburské, osmanské a romanovské se naproti tomu trvale zmítala v národnostních konfliktech a jejich etnická heterogenita bránila vzniku moderní společnosti, demokracie i kapitalismu. Národní stát představoval zásadní konkurenční výhodu Západní Evropy před jejími soupeři.

Dnes můžeme slyšet do omrzení opakované tvrzení, že příčinou katastrof dvacátého století byla existence soupeřících národních států v Evropě, a že proto je národní stát a vůbec národ jako takový považován za zlo, které je třeba odstranit, jejich obyvatele převychovat a vytvořit z nich nové kosmopolitní lidstvo.

Je to vědomá lež a manipulace s historií. Války existovaly dávno před tím, než vznikly moderní národy a nacionalismus. Mnohonárodní říše byly stejně agresivní jako národní státy, genocidu praktikovaly rovněž.  Války nelze odstranit sociálně-inženýrskými projekty a nucenou převýchovou miliónů lidí. Národní stát vytváří přirozený rámec pro fungování společnosti a je podmínkou existence politického národa a demokracie. Pokusíme-li se je odstranit, zlikvidujeme i demokracii a politickou svobodu.

Dnešní Evropská unie si klade za cíl národní státy, které jsou jejími členy, oslabit, rozložit a nahradit.  Šíří tvrzení o jejich přímé odpovědnosti za války a tváří se, že evropská integrace vznikla proto, aby zabránila válkám a že pouze díky ní je v Evropě mír. Je to opět naprostá lež. Evropská integrace vznikla v době studené války v zájmu poválečné konsolidace Západní Evropy a znovuzapojení Západního Německa do vybudování funkční protiváhy tehdy agresivnímu sovětskému bloku.  Mír na kontinentě byl garantován supervelmocemi, nikoliv Bruselem.

Původní evropská integrace také byla založena na posílené spolupráci národních států a neměla za cíl vybudování superstátu. Ten přichází až s Jacquesem Delorsem, Maastrichtskou smlouvou, projektem společné měny a celokontinentálního rozšíření EU.

S tím, jak nesmírně vzrostly ambice evropských probruselských kosmopolitních elit po skončení studené války, začal být neoblomně prosazován projekt stále rychlejší a hlubší integrace, tj. přenášení dalších a dalších kompetencí z národní úrovně do bruselského centra a permanentní oslabování národních států. Evropa regiónů namísto národních států byl dlouho prosazovaný slogan. Dalším významným mezníkem v tomto směru byla Lisabonská smlouva, Schengen a společná měna.

Dlouho probíhal tento proces pozvolna za malého zájmu evropské veřejnosti. Avšak postupem času, současně s tím, jak se Brusel vlamuje do stále dalších a dalších oblastí života obyvatel evropských zemí a pořizuje je regulaci, z níž není úniku, přestává být unijní politika okrajovou sférou za horizontem vnímání většiny Evropanů a začíná jít o prvořadou politickou agendu. A v tom se ukazuje kámen úrazu. Národní zájmy jednotlivých velmi rozdílných členských zemí se přirozeně liší, tak jako se liší podmínky jejich života.  Evropský démos – společný politický národ – však neexistuje a EU nemá žádný schůdný koordinační mechanismus, který by tyto trvale vznikající antagonismy překonával. Většinové hlasování a faktický diktát velmocí jsou cestou do pekla. Demokratický deficit, o němž se sice dávno hovoří, ale dříve spíše v žertu, je neodstranitelnou překážkou další integrace. EU se začíná štěpit, uvnitř jednotlivých zemí sílí hnutí proti bruselské regulaci a diktátu.

Dřívější idealistický projekt vzájemně si rovných členů, který fungoval v počátečních fázích, se podstatně změnil. Realita současné EU nemá s původně inzerovaným projektem nic společného. Stačilo pouhé čtvrtstoletí od sjednocení a Německo je nezpochybnitelným hegemonem Evropy.  Výsledky dvou světových válek, které se tomu s nesmírnými lidskými a materiálními oběťmi snažily zabránit, jsou zapomenuty. Naopak, dnešní situace v Evropě překvapivě odpovídá válečným cílům Německé říše v první světové válce – Rusko je vytlačeno z Evropy daleko na východ, USA se z ní stahují, Velká Británie je oslabena a odchází z Evropy, střední Evropu tvoří malé satelitní státy pevně hospodářsky spojené s Německem a tvořící jeho průmyslové zázemí, oslabená Francie dále slábne a je závislá na Německu. Jih Evropy se bez Německé finanční síly nemůže obejít.  Takto si výsledky evropské integrace asi žádný z jejích zakladatelů a původních propagátorů nepředstavoval.

K dovršení všeho ovládla politiku v západní Evropě a především v Německu progresivistická levice, jejíž sociálně inženýrské představy dnes reprezentují politický mainstream procházející napříč politickým spektrem. Tlak na umělou unifikaci a centralizaci EU proto zesiluje, stejně jako útok progresivistů na národní státy a evropské národy. Cestou k jejich rozbití na nahrazení se stala masová migrace a pokusy přeměnit homogenní národní pospolitosti na společenství různých nekompatibilních menšin, jejichž rovnost má zaručovat všudypřítomný dozor státních a nadstátních struktur.

Toto vše se odehrává v době, kdy se plně projevuje neudržitelný charakter společné měny, která zničila jižní křídlo EU, kdy se projevují důsledky volného pohybu pracovních sil, které vedly k fatálnímu vylidnění východní periférie EU a zásadnímu podvázání možností jejich ekonomického rozvoje. Do centra unie se naproti tomu vevalily milióny nových příchozích, což destabilizuje tamější společnosti. Národní stát a etnická homogenita, kdysi hlavní přednost západní Evropy, již neexistují. Realitou je existence multikulturní společnosti, jejíž součásti existují paralelně vedle sebe a antagonismy mezi nimi sílí. Výsledkem je terorismus, etnická nevraživost, nacionalismus a rasismus, které se stávají výraznými fenomény uměle rozrušených společností.  Masový odpor proti progresivistické politice a „ever closer Union“ rychle vzrůstá napříč celým kontinentem.

Zásadním debaklem celé dosavadní éry evropské integrace je brexit, který je reakcí většiny britské veřejnosti na výše popsaný vývoj. Odchodem Británie ztrácí EU svůj původní raison d´etre, tj. sjednocení kontinentu. Brexitem se stává německým blokem se všemi problémy, které to bude znamenat. Británie stojící mimo EU rozhodně nebude příznivcem vzniku silné centralizované velmoci na kontinentě, čemuž se bránila celou svou moderní historii. Bude mít stejné geopolitické zájmy jako dnešní Rusko, které bylo po třech staletích znovu vytlačeno prakticky mimo Evropu. Ani pro USA není tento vývoj na kontinentu sympatický. Samo Německo na rozdíl od minulosti nemá jednoznačný zájem i sílu Unii vládnout a vést ji se vším co to znamená především v oblasti financí a obrany. Navíc je silně rozkolísáno a destabilizováno neuváženými migračními experimenty.

Z toho všeho plyne můj pesimismus ohledně perspektiv dosavadního směřování evropské integrace a naopak optimismus ohledně budoucnosti národního státu v Evropě. Urychlené vybudování superstátu je v dohledné době nereálné, integrace vyžaduje podstatnou revizi a změnu směru a musí se vrátit k národnímu státu jako svému základnímu stavebnímu bloku. Pouze tehdy má naději na úspěch. Je nezbytné si to připomínat a nejenom v roce 100. výročí naší moderní státnosti.

Jiří Weigl, Příspěvek na konferenci „100. výročí vzniku Československa v době neutuchající evropské integrace. Přežijí národní státy snahu o evropský superstát?“, Praha, Poslanecká sněmovna Parlamentu ČR, 16. října 2018

Převzato z webových stránek Institutu Václava Klause.

Tento článek je uzamčen

Po kliknutí na tlačítko "odemknout" Vám zobrazíme odpovídající možnosti pro odemčení a případnému sdílení článku.

Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.

reklama

autor: PV

Slavnostní účtenková loterie

Paní Schillerová, nemyslíte si, že by bylo lepší, kdyby se zabývali zaměstnanci najati na účtenkovou loterii něčím užitečnějším? Nebo že bychom mohli za účtenkovou loterii ušetřit a tyto finance raději dát či rozdělit mezi pečovatelské domy na podporu důstojného stáří? Nemyslíte si, že by taková čás...

Odpověď na tento dotaz zajímá celkem čtenářů:


Tato diskuse je již dostupná pouze pro předplatitele.

Další články z rubriky

Ivo Strejček: Z bláta do louže, z deště pod okap

15:16 Ivo Strejček: Z bláta do louže, z deště pod okap

Před výbory Evropského parlamentu vrcholí slyšení kandidátů na členství v Evropské komisi. Tomuto pr…