Do omrzení se jako o příčinách hovoří o nevzdělaných venkovských bělošských mužích a globalizaci. Přitom se stačí znovu podívat na slavný oskarový film Miloše Formana „Přelet nad kukaččím hnízdem“ nebo si přečíst jeho románovou předlohu Američana Kena Keseyho, která v češtině vyšla pod názvem „Vyhoďme ho z kola ven“, a začneme dnešní Americe – a nejenom jí – lépe rozumět.

Náš svět se v mnohém symbolicky podobá oné románové psychiatrické léčebně, v níž vládnou svobodu a důstojnost lidem beroucí přísná pravidla dusivé politické korektnosti, stanovená „vrchními sestrami“, jež nás mají jako pacienty plně v moci. Za každé jejich neuposlechnutí hrozí likvidační diagnózy jako rasismus, xenofobie, sexismus, homofobie, harasment či popíračství toho či onoho. Jsou nám pravidelně vymývány mozky a naše svobody a soukromí již de facto neexistují. Je to prý pro naše dobro a nedá se s tím nic dělat.

A nejednou se objeví někdo – v románu se jmenuje McMurphy, v americké volební kampani Trump – kdo na „vrchní sestry“ a jejich pravidla kašle. Otevřeně je na veřejnosti porušuje, vysmívá se jim, kašle na pokrytecká politicko-korektní tabu a dovoluje si nahlas říkat to, co chce a co si myslí. Nejde o to, jestli má vždy v té které konkrétní věci pravdu, jde o to, že se to nebojí nahlas říkat. Jde o svobodu. O tu svobodu, kvůli které kdysi lidé do Ameriky odcházeli. Jde o svobodu, kvůli a díky níž dnešní Amerika vznikla. A milióny současných Američanů mají pocit, že jim tuto svobodu všechny ty „vrchní sestry“ z Washingtonu a armády jejich přisluhovačů z řad šiřitelů „dobra“ vzaly. Proto stojí za Trumpem. Celý establishment a všichni na něj napojení oprávněně zuří, ale jejich snahy Trumpa zdiskreditovat se míjejí účinkem. Nejde totiž o něho, jde o jeho příklad a víru ve svobodu slova a názoru, které svou kampaní vrátil do hry.

Jiří Weigl