Byla to taková selekce slabších, které se již nevyplatilo živit. Misionáři, pokud nebyli dříve snězeni, mládežníky poučili, že to není moc výhodné, protože také časem zeslábnou a budou setřeseni, a že proto mají, třeba křesťané, čtvrté přikázání boží: „Cti otce svého i matku svou, abys dlouho živ byl a dobře se ti vedlo na zemi“.

To je ovšem změkčilost vhodná leda do sociálního státu, usuzují zastánci správné bezohlednosti, a raději se hlásí k tomu, že každý se má o sebe postarat a mít našetřeno na důchod a přiměřeně velikosti úspor včas umřít. Napichování důchodců bylo zavrženo jako nechutné, ale málokdo se pohoršuje, když jsou důchodci o své úspory připravováni tunelováním a jen nekrvavě dušeni.

Leč žerty stranou a soustřeďme pozornost na to, jak se o již méně produktivní občany můžeme postarat tak, aby se to líbilo i nám, když se toho

dožijeme. Dříve se ještě k úvahám o důchodech používal místo pochybné komise zdravý rozum, a převládal názor, že po odchodu do důchodu by si měl pracovník zachovat životní standard, jaký měl v aktivním věku. Neočekává se ovšem od něj, že bude ještě investovat, nebo třeba živit osoby na něm závislé, takže by mělo u pracovníka, který kdysi měl příjem na úrovni mediánu mezd,  stačit o trochu více než polovina čisté mzdy, kterou pobíral, ovšem přiměřeně valorizovaná.

U nejméně placených zaměstnanců to musí být o něco více a u vysokých platů o dost méně, protože vysoké platy nejsou úměrné jen zásluhám, ale vytváří také, často i neprávem, lepší postavení z důvodů, které, pokud vůbec existují, tak v důchodovém věku již určitě nejsou aktuální. Snad to pochopí i Ústavní soud, u kterého si budou bohatí stěžovat. Zvláštní pozornost si ale zaslouží matky, které skutečně vychovaly děti. K tomu se musí při stanovení důchodu přihlížet, jako kdyby to byla ta nejlépe placená práce, kterou ta žena vykonávala.

Teď bych rád uvedl, jak by mohly být  důchody spolehlivě financovány v rozumně vedeném státě. Jde o způsob, který bychom měli požadovat, protože je to vyvážené šťastné řešení. Část obyvatel je schopná vytvářet a také vytváří hmotné nebo nehmotné produkty pořebné pro uspokojování vlastních potřeb a potřeb neprodukujících občanů a také to, co má být zanecháno pro budoucnost. Těchto produktivních lidí je a bude dost, protože produktivita práce roste díky novým technologiím rychleji, než se zhoršuje poměr počtu práceschopných občanů k počtu neproduktivních. Je to jen problém zorganizování činností, aby se produkovalo vše v té míře, jak je to potřebné.

Rostoucí potíže spojené s nalézáním smysluplného pracovního uplatnění všech práceschopných občanů také dokazují, že volání po stálém prodlužování věku odchodu do důchodu je zbytečné. Racionálním řešením je umožnit zaměstnancům, aby si termín odchodu do důchodu volili sami za podmínky, že budou dostávat důchod vypočítaný podle toho, co odpracovali před datem odchodu, zkrácený podle poměru průměrné doby pobírání důchodu od určitého věku k této době zvětšené o rozdíl tohoto věku a skutečného věku odchodu do důchodu. Tak se co nevíce vyhoví potřebám obyvatel a řešení bude z hlediska zatížení rozpočtu neutrální. Zmíněný určitý věk by byl, například, poslední věk odchodu do důchodu platný před touto reformou.

Příklad: zaměstnanec neodejde do důchodu v předpokládaných 65 letech, ale již v 58 letech. K tomuto datu se mu vypočítá důchod D. Ale dostávat bude jen zmenšený důchod, protože podle statistiky lze očekávat, že se dožije, například, 83 let, takže důchod bude brát 25 let, a ne 18 let. V tomto případě by bylo vyplácení 72% důchodu D rozpočtově neutrální. Když bychom uvážili, že by ten zaměstnanec mohl brát 7 let podporu v nezaměstnanosti, mohli bychom od krácení více či méně ustoupit.

Velkou většinu potřeb aktivní i neproduktivní části obyvatel je vhodné uspokojovat z průběžné produkce. U služeb to ani jinak nejde, nedají se skladovat vůbec. Jediným rozumným, na aktuální stav reagujícím, řešením je průběžné financování důchodů. Propagace spoření na důchod je logickým nesmyslem. Uspořené peníze nezvýší úměrně nabídku potřeb pro důchodce, ale zvýší jejich ceny.  Spoření přináší ztráty a rizika. Třetí pilíř je vlastně jen cílové spoření přihrávající zisk peněžním ústavům a cestou státního příspěvku nemravně zvýhodňuje bohatší občany, kteří na spoření mají peníze. Ještě horší to bylo u druhého pilíře, zvýhodňujícího bohaté ještě výrazněji.

Občané pracující na území České republiky vytvářejí hrubý národní produkt a v jeho korunovém vyjádření jsou obsaženy čisté mzdy a platy, odvody na sociální a zdravotní pojištění placené zaměstnavatelem a zaměstnanci, a některé daně. Částí odvodů na sociální pojištění jsou odvody na důchodové pojištění a také do nich přispívají zaměstnavatelé i zaměstnanci. Tyto odvody jsou hlavním zdrojem pro důchodový fond. Případnou  nedostatečnost fondu vyrovnává stát z daní.

Máme tedy celkem jednoduchý úkol, rozdělit průběžně vznikající výtěžek z činnosti aktivních občanů, po oddělení daní a odvodů, mezi aktivní občany a osoby pobírající důchod nebo dávky v poměru, který by zajišťoval podobně důstojné postavení obou skupin. Dosáhne se toho vhodnou volbou poměru mezi střední čistou mzdou a středním důchodem, a takovým nastavením odvodů na důchodové a sociální pojištění, aby příslušné fondy byly dostatečně naplňovány.

Podklady pro stanovení potřebné velikosti odvodů musí obstarat statistici, protože volitelné jsou pouze hodnoty poměru střední čisté mzdy ke střednímu důchodu a k vybraným dávkám. Ke stanovení odvodů je nutné ještě znát  demografická, sociální a další statistická data. Důležité je, že výše uvedené zásadní řešení poskytuje použitelný výsledek za jakékoliv demografické situace a směřuje k rovnoměrnému štěstí všech vrstev populace a je to optimum toho, čeho lze dosáhnout.

Důchodová komise během tří let své existence k ničemu takovému nedošla, nabízené vysvětlení nepoužila, a je na voličích, aby od každého, kdo by chtěl být volen, žádali vyjádření, proč se k důchodové reformě nepřistupuje racionálně.

Josef Mrázek