Vážený pane senátore, dnes jsem si přečetl Váš otevřený dopis předsedkyni parlamentu ČR a předsedovi senátu ČR. Předem zdůrazňuji že kategoricky nesouhlasím s Vaším doporučením oběma institucím na distancování se od Parlamentních listů. Důvody uvedu níže. Jen poznamenávám, že jsme vrstevníci a sdílíme dozajista podobnou historickou paměť a z ní by mělo pramenit naše politické poznání.

Oba jsme jako kluci měli možnost pozorovat veřejné nadšení pro budování naší vlasti po válce, atmosféru brigád i prvních májů a jste-li z Prahy 10, tak tedy také řazení průvodů a zpěv na seřadišti u Nového kostela na Čechově náměstí. Oba jsme si prohlíželi výklady v prodejně Svit, dříve Baťa, ve kterých byly vystaveny předměty, které zabavila policie keťasům. S údivem jsme pozorovali strach v očích našich rodičů, když poslouchali u rádia hodinové přímé přenosy z procesů s účastníky protistátní činnosti v kauzách paní Dr. Horákové, pana Slánského a jeho protistátního spikleneckého centra. Nemohli pochopit, jak na sebe lidé mohou povědět takové věci. Nevěřili. Tím se do jisté míry formovalo přesvědčení nás dětí z prostých rodin. Výsledkem byly dětskou tiskárničkou natištěné nápisy na lepící pásce s nápisem “SMRT KSČ“, vylepené v nebližším okolí našich vršovických bytů. Možná ještě dnes jsou v análech STB založeny jako “pomník“.  Tehdy to byla naše dětská hloupost a zlost, protože jsme nedokázali domyslet jejich následky pro naše rodiny. Později jsme začali spolu s celou generací přejímat ideologii která nás vedla do pionýra, ČSM, k práci do továren a na hloupé myšlenky nebyl čas.

KSČ převzala velmi důsledně svou vedoucí roli a formovala občany k pozitivnímu poměru k politickému zřízení. Navíc nebyl čas na politiku, jen na práci, starost o rodinu, děti, o možnost  bydlení a tak vůbec. Přelomem byl pro nás rok 1968. Zprvu jsme cítili nenávist, potom rezignaci. Rok 1989 byl pro nás šancí jak začít znovu a lépe. V té době jste měl za sebou řadu expedic do ciziny a já podlomené zdraví z fabriky. Doufali jsme tehdy v režim s lidskou tváří bez ohledu na jeho barvu. V tom okamžiku se naše nazírání na společnost začalo silně odlišovat. Já jsem hledal cestu jak lidem pomoci a Vy dodnes učíte lidi nenávidět. Snad je to dáno zkušeností z válečných konfliktů jimiž jste jako dopisovatel prošel. Je to však možná životní filozofie po době omezování informací, cenzury a snahy po odsouzení tehdy nezveřejněných materiálu, například „Charty 77“? Volal jsem tehdy do rozhlasu a mluvil jsem se šédfredaktorem panem Květoslavem Faixem. Žádal jsem jej o zveřejnění textu charty. Odpověděl mi něco v tom smyslu, že to by se jim hodilo. Nebylo tedy příliš jednostranných informací pro veřejnost?

Nechte lidi svobodně promluvit a je jedno pod jakým praporem to bude. Jen tak se dozvíme jaké jsou reakce občanů, byť anonymní, na naši současnou realitu. Proč dehonestovat to, co nazýváte “politickým bulvárem“, když Vám nevadí ten každodenní, odporný, ponižující vše a všechny ve jménu čtenářů, kteří jsou ochotni platit za každodenní příděl drbů, špíny a pomluv. Dejte možnost vyjádření všem, kteří o to stojí bez ohledu, zda znají gramatiku a umějí své věty důmyslně formulovat. To je přece veřejné mínění, byť bylo proti Vaší mysli. Ano, je někdy neurvalé a arogantní, ale ilustruje náladu společnosti i její úroveň. Nesouhlasím se silnými výrazy i projevy nenávisti vůči jednotlivým politickým formacím, rasám, ale taková je naše realita a je třeba se zamyslet i nad tím, kdo tuto“kulturu“ do společnosti vnesl.

Prosím, zamyslete se nad svým dopisem a třeba zjistíte, co si poslanci a senátoři čtou při zasedání sněmoven ve svých počítačích. Možná je to jediná cesta jak se přiblížit mínění lidí, od nichž je jejich poslanecký a senátorský život izolován a odtržen. Přeji Vám vše dobré a méně nenávisti. Konec konců i novozákonní bible nám vypráví o Šavlovi, který se náhlým Božím vnuknutím stal Pavlem.  Vždyť ve starozákonním Žalmu 37 jsou ve verších 30-31 napsána tato slova:

“Ústa spravedlivého pronášejí moudrost, jeho jazyk vyhlašuje právo. Má ve svém srdci Boží zákon, jeho kroky nezakolísají“.

21. 2. 2012