V článku se píše s jasným ironickým podtextem, že kdyby nebyly parlamenty, mohly by vlády v klidu vládnout a zachránit euro. A kdyby nebyli občané, kteří si stěžuji na špatně fungující národní státy, mohly by vlády učinit konečně velký skok a vytvořit Spojené státy evropské. A ještě lepší by bylo, kdyby nebylo Němců, kteří se bojí inflace, mohly by se národní dluhy stát společnými dluhy. 

Samozřejmě se v této souvislosti nejčastěji i v jiných médiích hovoří hlavně o italském ministerském předsedovi Mariu Montim, který dodneška nebyl řádně zvolen, a přesto se snaží snížit váhu italského parlamentu. To je voda na mlýn Silvia Berlusconiho a jeho novin Il Giornale, v nichhž se píše, že se vláda snaží umlčet německé občany. Tyto tendence se ale projevují v Německu již delší dobu: nedávno tři univerzitní profesoři, údajně na objednávku sociálních demokratů, začali občany strašit apokalyptickými předpověďmi, pokud budou proti urychlenému sjednocení Evropy. 

Těmi profesory jsou Jürgen Habermas, Peter Bofinger a Julian Nida-Rümelin. Ti dokonce hovoří o tom, že pokud se Evropa nesjednotí, odejde ze světových dějin. 

Die Zeit v analýze konstatuje, že jde o omyl a že jako nesouhlas s rychlejším sjednocením neznamená vystoupení ze světových dějin, tak vystoupení Řecka z eurozóny by neznamenalo konec eurozóny, a stejně tak i možný konec eura by neznamenal konec Evropy. 

Tato analýza jakož i podobné hlasy v médiích nezastírají, že se kontinent nachází v neobyčejně těžké fázi, ale všichni autoři těchto článků se bouří proti tomu, aby se strašilo apokalypsou a tvrdilo se, že existuje jen jediná možná cesta. Tyto úvahy, které vycházejí z přesvědčení buď, anebo, které můžeme slýchat i v těchto dnech u nás doma třeba v souvislosti s novým stabilizačním balíčkem Petra Nečase, představují možná právě to největší ohrožení jak staré Evropy, tak střední Evropy, protože by vedly k podkopávání demokratických mechanismů. Za naivní je možné považovat hlavně to, že by bylo možné odstranit nějakou dluhovou krizi, která se tvořila desetiletí, za několik měsíců. 

Přívrženci rychlého řešení tvrdí, že dluhovou krizi je možné odstranit jen tehdy, když bude jasně definovaný cíl, tedy proměna Evropské unie. Odpůrci zase naopak říkají, že kdyby se řešily obě věci najednou, to znamená aktuální krize a nový půdorys budoucí EU, nejvíc na tom vydělají finanční trhy, které vždycky mají tu schopnost využít politický chaos ve svůj prospěch. 

Die Zeit proto tvrdí, že naopak Evropská unie by měla zůstat velmi flexibilní, aby se v ní všechny chyby daly rychle korigovat. Evropské občany nelze učit, lépe řečeno musí se učit praktickými činy, a ne příkaznictvím profesorů. Proto je třeba vytvořit Evropu, v které se sic každý může mýlit, ale v níž se všechny chyby dají permanentně napravovat. Opak by znamenal jen poslušnost a ta vede vždy k autoritářskýnm režimům, o čemž zvláště my ve střední Evropě už něco víme. Zřejmě proto by náš hlas v této době měl znít v Evropě mnohem hlasitěji. 

Jenže i proti takové nejasně definované Evropské unii se vyslovují někteří politici dost hlasitě, jako například naposled v neděli bývalý ministr zahraničí Joschka Fischer, který v novinách Bild am Sonntag prohlásil: "Když neřekneme, kam směřujeme, znejišťujeme lidi a vyvoláváme protievropské nálady." A celkem překvapivě dával kancléřce Merkelové za vzor jejího učitele Helmuta Kohla, který vždy věděl, kam by mělo Německo směřovat, a proto třeba hned po pádu Berlínské zdi předložil desetibodový plán sjednocení země.

Publikováno se souhlasem vydavatele.

Ptejte se politiků, ptejte se Vašich volených zastupitelů, pište, co Vám osobně vadí. Registrujte se na našem serveru ZDE.