Rozdíl mezi komerční stanicí a veřejnoprávní institucí je v tom, že nejde o podnik, company, ale o korporaci, corporation, jak už to zdůraznil v roce 1927 její zakladatel John Reith, když po pěti letech z podniku učinil veřejnou službu, která měla fungovat bez ohledu na zisk a udržet vysokou kulturní úroveň vysílače.

Z tohoto nového uspořádání a financování - stanici si platí sami posluchači - se vyvinula i zásadně jiná struktura: ředitel či intendant není odpovědný svým akcionářům, ale posluchačům, a proto i moderátor není jeho podřízeným, ale naopak zástupcem posluchačů a ti mají právo o novém řediteli své stanice vědět všechno, a to i o jeho minulosti, a na to nebyl Petr Dvořák připraven. Něco takového vůbec nečekal. Z Novy byl zvyklý, že jsou mu všichni podřízení a podle toho se k němu chovají. Tak tomu ovšem u veřejnoprávních institucí není: nadřízeným Jakuba Železného je jeho šéfredaktor (šéfredaktorská struktura je ve formálních a obsahových záležitostech nezávislá) a potažmo všichni plátci televizních poplatků, kterým on musí co nejdůkladněji nového ředitele představit.

Rozhořčení Petra Dvořáka mi připomnělo situaci z německé veřejnoprávní stanice ARD, která donedávna vysílala každou sobotu večer diskusní pořad Sabine Christiansenové a před volbami si tam zvala i kandidáty na kancléře. Když se tam objevil bavorský Edmund Stoiber, zcela propadl a druhý den noviny psaly, že před otázkami paní Christiansenové byl bílý jako papír. Z analýz pak vyplynul důvod jeho selhání: Bavorsko od dob Franze Josefa Strausse bylo řízeno jako company, jako podnik a v zemských televizích byli vždy jen redaktoři plně oddaní vládnoucí straně CSU, která byla u moci desetiletí, a proto politici nebyli vytrénovaní v tvrdých rozhovorech celostátní televize. Edmund Stoiber zcela propadl. A podobně je to i s Petrem Dvořákem, který zvyklý na vystupování ve své bývalé televizi, čekal na zdvořilý informační rozhovor a byl zaskočen tím, že se má před těmi, kdo si ho platí ze svých daní: televizní poplatek je jen přímá daň, zodpovídat i ze své minulosti, tedy ze svého členství v KSČ a ze spolupráce s PPF ze skupiny Petra Kellnera, která by mohla mít zájem o pozemky, které dnes patří České televizi.

Petr Dvořák s největší pravděpodobností nelhal, na události s jeho členstvím či kandidaturou v KSČ již dávno zapomněl, nebo je dokonce vytěsnil, což ze zdravotních důvodů dokáže skoro každý, a proto mu tohle vyčítat je zbytečné. Co mu ale vyčítat můžeme a musíme, je ta skutečnost, že si neuvědomil rozdíl mezi podnikem a korporací a nebyl na takové otázky vůbec připraven, ač by mu to mohl předem říci kdejaký novinářský elév. Přitom pan Dvořák měl kolem sebe zřejmě dost poradců a i čas se od 17,00 hodin do 22,00 na interview připravit. A samozřejmě mu lze vyčítat i to, že kvůli stáži v zahraničí, tedy kvůli kariéře, jako student učinil něco, o čem již v roce 1989 jako student vysoké školy těsně před diplomovou prací musel vědět, a sice, že si kandidaturou do KSČ poškozuje svou pověst mezi slušnými lidmi. Většina lidí by mu to zřejmě bez problémů po dvaceti letech i odpustila, kdyby na dané otázky jasně odpověděl, ale tím, že byl ve studiu nervózní, jak následně i sám potvrdil, a za vedení rozhovoru kritizoval moderátora, odkryl před diváky svou slabou stránku a mohl tak vzbudit podezření, že jich má víc a že by mohl být vydíratelný.

To je za dané situace špatná zpráva, protože Česká televize potřebuje pravý opak: silného ředitele, který si ale uvědomuje, že nezměnil jen firmu, ale že i jeho poslání a odpovědnost je ve veřejnoprávní instituci úplně jiného druhu.

Psáno pro ČRo 6. Vyšlo na blogu aktualne.centrum.cz. Publikováno se svolením autora.