Nezávislost rozhodování soudců je důležitá. Ale daleko důležitější je, aby soudci rozhodovali spravedlivě. Naši soudci to v některých kauzách nedovedou, nebo spravedlivě rozhodnout nechtějí.

Sněmovní podvýbor vede bývalý ministr spravedlnosti. To rozhodně nedává záruku objektivního posouzení stavu v naší justici. On i další členové podvýboru byli při tvorbě právních předpisů pro exekutory, a zodpovídají za současné znění Občanského soudního řádu.

Tvrzení předsedy Ústavního soudu, že občan si přeje, aby soud posoudil právní postavení žalobce, se také někdy může vyskytnout. Ale takových případů je minimum.

Občan se na soud obrací se žádostí, aby soud rozhodl, zda se mu děje křivda. Soudce (na každém stupni) má pouze dvě možnosti jak rozhodnout. Může přiznat žalobci pravdu, nebo může žalobu zamítnout.

Hnutí ANO ve volbách v roce 2013 slibovalo: „Právo a soudy tu nejsou pro právníky, ale pro občany. To neznamená, že musí laik rozumět všem zákonům, ale naopak, že to nepotřebuje.“ Občané tomuto slibu uvěřili, a ANO v následných volbách 2017 drtivě zvítězilo.

Politici ve sněmovně a senátu stále opakují domněnku, že jsme demokratickým státem. Občané se bohužel spravedlnosti u soudu velmi často nedovolají. Advokáti jedné skupiny se přou s advokáty jiné skupiny. Příklad sporu „občané versus H-System“ je názornou ukázkou toho, k jakým nesmyslným verdiktům dochází. Nedodržují se základní pravidla pro soudce, a stát prostřednictvím státních zástupců zasahuje do rozhodování soudů.

Vážení zákonodárci a soudci všech soudů.

Jestliže se občan dožaduje rozhodnutí soudu, nikdy po soudci nepožaduje, aby toto své rozhodnutí zdůvodňoval. Občana nezajímají právní předpisy, které jste si vymysleli a zařadili do právních norem. Občan klade soudci jednoduchou otázku: „Mám ve své žalobě pravdu?“ To je otázka, na kterou musí soudce odpovědět. Buď dá žalobci zapravdu, nebo žalobu zamítne. Jestliže soudce jednou rozhodne, už se nikdy nesmí k tomuto sporu vyjadřovat. Každé jiné vyjádření by bylo pod tlakem třetí osoby, čili by bylo závislé. Což Ústava striktně zakazuje. Proti rozhodnutí soudu v prvním stupni lze podat odvolání. V tom případě musí s konečnou platností rozhodnout soud odvolací (druhého stupně).

Malé procento sporů je o dvě různá práva. Třeba právo rodičky rodit doma a povinnost přivolaného lékaře chránit zdraví dítěte. V těchto případech musí rozhodovat smírčí soud.

Soudní postupy probíhají podle Občanského soudního řádu. Tento předpis je po úpravách naprosto nečitelný. Je v něm ukrytá možnost, že se soudce nemusí zabývat všemi předloženými důkazy, nebo místo platnosti smlouvy může soudce řešit, zda smlouva byla uzavřená.

Státní zástupci (prokurátoři) jsou úředníci, kteří zastupují zájmy státu a dohlížejí na práci policie. Mohou dávat podněty policii v případě, když se domnívají, že mohlo dojít k porušení zákona. Každý takový podnět mohou zveřejnit až v době, kdy jim soud dá svolení k vyšetřování. Systémová chyba řízení státu je, že státní zástupci jsou zařazení do gesce ministra spravedlnosti. Každý státní zástupce musí být za svá rozhodnutí zodpovědný. Musí pro něho platit přísná hierarchie, aby soudní spisy byly předávány od nižší úrovně k nadřazenému prokurátorovi. Nesmí se stát, aby bylo poškozené dobré jméno občana. Jestliže se místní státní zástupce domáhá na poslancích, aby se vyjádřili k jeho domněnkám o možném trestném činu poslance, měl být svým nadřízeným okamžitě odvolán. Listina práv výslovně přikazuje. „Každý má právo, aby byla zachována jeho lidská důstojnost, osobní čest, dobrá pověst a chráněno jeho jméno.“

V poslanecké sněmovně nemůže docházet k situacím, kterých jsme byli svědky v poslední době. Bývalí ministři spravedlnosti mlčí, protože jim to jako advokátům vyhovuje.

Soudy jsou v demokratickém státě nezávislou mocí. Aby byly náklady na soudy minimální, mají jednotliví soudci předepsané, jak musí rozhodovat. Každý soudce může konkrétní případ soudit pouze jednou. To je uzákoněno jak v Ústavě, tak v Listině práv. Příkaz zní: „Soudci jsou při výkonu své funkce nezávislí. Jejich nestrannost nesmí nikdo ohrožovat.“ Jasně z něho plyne, že soudce nemůže nařizovat jinému soudci. Povinností každého soudce je vynést své rozhodnutí. Máme dvoustupňové soudnictví, tudíž výrok v prvním stupni soudu, nebo ve druhém stupni sudu musí být pravdivý. Proti pravdivému výroku se dá těžko něco namítat.

K nápravě současného stavu stačí soudcům přikázat, aby zákony matematiky byly nedílnou součástí zákona, a přísně dodržovali literu Ústavy.

Když se uskuteční uvedené úpravy, ekonomické úspory státu budou značné. Doba řešení jednotlivých případů se podstatně zkrátí. Náklady státu poklesnou o miliardy. Uvolní se řada pracovníků z ministerstva spravedlnosti. Počty uvězněných se zmenší. Stát se nebude dopouštět trestných činů, odpadnou náklady za chybná rozhodnutí soudů. Žádný soudce nemůže být obviněný z korupce. Soudy budou skutečnou ochranou i pro nemajetné občany. Soudy ochrání občany před nesmyslnými exekucemi. K soudům se bude chodit pro spravedlivé rozsudky.

Současný parlament a vláda by nám právní stát mohla dobudovat.

Ignorování Ústavy a Listiny práv je špatná zpráva pro občany. Samotná touha po moci je přirozená. Ale politické strany by měly v první řadě bojovat za spravedlnost pro všechny občany. Naplňování stranických pokladen a kapes „občanů s právnickým vzděláním“ nemůže vést ke stabilnímu demokratickému státu.