Občan, instituce nebo republika (stát) může od soudu odcházet se dvěma rozsudky. Budˇ A) žalobce má pravdu (žaloba se přijímá), nebo B) žalobce nemá pravdu (žaloba se zamítá). Žádný třetí názor (žádná třetí síla) do soudních rozhodnutí nepatří. Domnívám se, že „třetí síla“ i v politice napáchala a páchá jenom zmatek.

Jak rozhodnout, která strana má pravdu objevili už v antice.

Výrok soudu k oběma stranám sporu musí být pravdivý. Pravdivý výrok je tehdy a jen tehdy, když všichni porotci rozhodli jednomyslně. Bez ohledu na počet porotců. Když soud rozhoduje pouze jednou osobou (samosoudcem), což je ekonomicky nejvýhodnější, potom soudnictví musí být dvoustupňové. To je nezbytná podmínka, aby se i druhá strana domohla svého práva. Odvolání je zákonná možnost druhé strany přezkoumat pravdivost (spravedlnost) rozhodnutí soudu prvního stupně. U odvolacího soudu má každý soud končit. Protože žádný jiný rozsudek než A nebo B nemůže padnout.

Problematická jsou taková rozhodnutí, u kterých se mají posoudit dvě různé práva. Třeba zásah policie proti účastníkům nepovoleného shromáždění vyznavačů jistého druhu hudby a občanů, kteří byli na svých právech poškození. V žádném takovém sporu se republika nesmí postavit do role žalobce. Státu žádná újma způsobená nebyla. Jestliže pan Křeček vyzývá policii, aby zasáhla, pak pan Křeček nerozumí tomu, o čem mají soudy rozhodovat. Každý soudce, který by takovou žalobu obdržel, a nevynesl rozhodnutí „žaloba se zamítá, státu žádná škoda nevznikla“, měl by být pokárán. Policie správně byla na místě. Zabránila možným trestným činům. Majetkové pře patří před civilní soud. O nějaké vině či nevině (o domněnce, zda k trestnému činu došlo) nelze mluvit.

Metoda jak ověřit, který výrok soudu je pravdivý, je stará tisíciletí. Nazývá se důkaz opakem (důkaz z opaku). Pro spravedlivé soudní rozhodnutí platí, že výrok ke straně žalované je opakem výroku ke straně žalující. Při aplikaci nesmí dojít k logickému rozporu. V minulém století s rozvojem kybernetiky byla v matematice tato skutečnost potvrzena, a logická souvislost pravdivého výroku označena za „ekvivalenci“.

Příklad pravdivého výroku: „Občan se dopustil trestného činu. Bude potrestán odnětím svobody...“. Opak tohoto výroku je: „Občan se nedopustil trestného činu. Žaloba se zamítá.“

Příklad nepravdivého výroku: „Občan odvedl daň podle zákona. Náhrada soudních výloh mu nenáleží.“ Opak tohoto výroku je: „Občan neodvedl daň podle zákona. Náhrada soudních výloh mu náleží“. Což je logický nesmysl. V antice, ani za císařství a první republiky, by takový výrok soudce nevynesl, protože v soudním řádu měl každý soudce nařízené: Důkaz opakem je povolený.

Každý stávající poslanec, i každý zvolený poslanec tuto skutečnost nemusí pochopit. Kdo by rozhodně měl mít jasno v dané věci, jsou členové volebních štábů a tvůrci volebních programů. Každá politická strana by ve svém volebním programu měla mít k problému zřetelné stanovisko.

Soudní spory připomínají hru ping-pong. Přitom Ústava vylučuje, aby se jeden soud zabýval dvakrát stejným sporem. Každý soudce má nařízené: „Soudci jsou při výkonu své funkce nezávislí. Jejich nestrannost nesmí nikdo ohrožovat“. Jestliže soudce jednou vynese své rozhodnutí, už nikdo, ani soudce vyššího soudu, nesmí jeho nestrannost ohrožovat. Jestliže pracovníci Ministerstva spravedlnosti někam do právních předpisů vložili možnost vracet rozhodnutí zpět soudci prvního stupně, tak to učinili bezdůvodně, v rozporu se zněním Ústavy. Finanční náklady, které vznikají tímto nesmyslným předpisem (nebo jeho špatným výkladem) jsou zbytečné. Daleko horší jsou morální důsledky. Soud není morální autoritou, je pouze zdrojem peněz pro „občany s právnickým vzděláním“. Jestliže poslanci takové předpisy schválili, pak je musí rychle opravit.

Zde je výčet čtyř paragrafů, které by se měly stát součástí právních předpisů, aby se vláda navrátila občanům:

§1. Hierarchické uspořádání poznatků a právních norem tvoří „Zákon“, podle kterého soudci rozhodují. Jsou to:

1. zákony přírodních a matematických věd, nejnovější poznatky věd lékařských a technických,
2. Ústava, Listina práv a svobod,
3. nařízení nadnárodních orgánů, kterých je republika členem (EU, NATO)
4. zákony a zákonná nařízení uvedené ve Sbírce zákonů,
5. nařízení institucí a osob, které jsou zmocněni taková nařízení vydávat.

§2. O vazebním zadržení občana rozhoduje porota nejméně tří soudců. Její rozhodnutí musí být jednomyslné.

§3. Soud nesmí měnit žalobní návrh. V soudním řízení musí soud vyhodnotit každý předložený důkaz.

§4. Soudnictví je dvoustupňové, každý občan má nárok na dva zákonné soudce. Soudy na každém stupni mají povinnost vyřešit spor. Nemají pravomoc nutit jiné soudy, aby za ně rozhodovaly.

O stejném problému z jiných hledisek zde.

Karel Januška