Jeden státní zástupce (úředník, podávající jménem státu žalobu) dozoroval nad činností policie, která sledovala činnost soudce Elischera. Tento státní úředník došel k závěru, že se soudce Elischer mohl dopustit trestného činu. Proto požádal soud, aby policie mohla pokračovat ve vyšetřování. Soud ROZHODL, že podezření je důvodné a schválil postup policie.

Policie jednala podle "zákona" nasadila soudci Elischerovi pouta a odvedla ho do vazby.

Od tohoto okamžiku může každý občan i zákonodárce tvrdit, že soudce Elischer je „trestně stíhaná osoba“ . Tvrzení je pravdivé, a pravdivé zůstane až do doby, dokud soud nerozhodne o konkrétním činu.

Jak je možné, že jiný státní zástupce podává stížnost na policejní zákrok, je mi záhadou. Státní zástupci jsou úředníci, kteří mají mít striktní pravidla pro svou činnost. Místo přísné policejní hierarchie, patrně jednají každý na svou pěst. Zřejmě jim to "zákon" dovoluje. Stát nemůže v jedné žalobě vystupovat jednou jako žalobce a současně jako obhájce. Do konečného rozhodnutí případu soudem, nemá mít žádný státní žalobce možnost do případu zasahovat. To je první systémová chyba naší justice.

O premiérovi Babišovi nemá žádný občan (ani poslanec) právo mluvit jako o osobě „trestně stíhané“. Žádný státní zástupce nepožádal soud, aby o nějakém trestném činu pana Babiše rozhodl. Pouze poslanci se nechali úkolovat činnosti místního státního zástupce, a začali o trestném činu jednat. Nerespektovali základní princip demokratického státu, a ignorovali moc soudní, která jediná má právo vyjadřovat se v otázkách viny či neviny. To je druhá systémová chyba naší justice.

Případ pochybení soudce není prvním, přesto se na práci justice nic nezměnilo.

Ministr spravedlnosti nemluví pravdu, když divákům ČT tvrdí, že žijeme v právním státě.

Karel Januška